Premeditace je pojem, který laická veřejnost příliš nepoužívá; z právního hlediska se však jedná o poměrně významný korektiv používaný při určování společenské nebezpečnosti trestného činu, právní kvalifikaci trestného činu a konečně i při určování výměry trestu. Premeditace jakožto skutková okolnost tedy může mít zásadní dopad na výsledek trestního řízení. Jelikož se jedná o zajímavé téma, které je zároveň poměrně těžko teoreticky uchopitelné, rozhodl jsem se k němu napsat toto zamyšlení, ve kterém problematiku ilustruji v kontextu trestného činu vraždy. Trestný čin vraždy jsem zvolil, jelikož se jedná o skutkovou podstatu, která již ve své dikci v trestním zákoníku (dále jen „TZ“) s tímto pojmem pracuje skrze rozlišení skutkových podstat na vraždu prostou a premeditovanou (tj. s rozmyslem či po předchozím uvážení). Jedná se však skutečně o různé skutkové podstaty či pouze o zvláštní kvalitativní rozlišení úmyslu? V tomto příspěvku se pokusím shrnout relevantní odbornou literaturu věnující se tomuto tématu.
1. Úvod
Premeditativní vražda je popsána ve skutkové podstatě uvedené v § 140 odst. 2 TZ. Literatura ji rovněž popisuje jako vraždu kvalifikovanou. Z čistě formálního hlediska se na základě konstrukce této skutkové podstaty (neodkazuje na skutkovou podstatu vraždy prosté v § 140 odst. 1 TZ) může zdát, že se jedná o další samostatnou skutkovou podstatu. Odborná literatura se však s tímto názorem neshoduje a namísto toho vychází ze srovnání materiální (tj. obsahové) stránky obou skutkových podstat a uvádí, že „vražda spáchaná za podmínek ust. § 140 odst. 2 není samostatným, přísněji trestným deliktem ale pouhou nesamostatnou kvalifikovanou skutkovou podstatou v rámci trestného činu vraždy.“ 1 Premeditativní vražda se ve znacích skutkové podstaty shoduje s vraždou prostou, s výjimkou přísnějších nároků na kvalitativní stránku úmyslu, u nějž se vyžaduje buďto rozmyslu anebo předchozího uvážení. Tyto dvě podmínky premeditované vraždy jsou stanoveny alternativně, stačí tedy splnění jedné z nich.
Samotný pojem premeditace je poměrně těžko definovatelný. „Dle poznatků psychologie probíhá volní jednání (volní regulace) ve dvou rozdílných etapách: rozhodovací a realizační. Pojem premeditace se primárně vztahuje k rozhodovací fázi volního jednání, v níž probíhá volba mezi dvěma nebo více pohnutkami (motivy) jako podněty působícími na psychiku člověka ovlivňujícími směr a intenzitu jeho chování.“ 2 Argument pro rozlišování vražd na základě časového určení pojetí úmyslu usmrtit pak vychází z implicitní vyšší společenské nebezpečnosti pachatele, který se k úmyslnému usmrcení odhodlal i po provedení určité racionální kalkulace. „Čin takového pachatele je nebezpečnější, neboť jeho rozhodnutí k útoku vzniklo na základě zralejší rozumové úvahy, takže lze předpokládat, že odráží skutečný a dlouhodobý postoj pachatele k chráněnému zájmu, jistou otrlost, neúctu a lhostejnost k lidskému životu.3 Míra racionální kontroly nad chováním pachatele trestného činu vraždy se tak stává jedním z ukazatelů jeho společenské nebezpečnosti, což se odráží ve vyšší trestní sazbě (u vraždy prosté je rozsah trestní sazby odnětí svobody deset až osmnáct let, u vraždy premeditované je to dvanáct až dvacet let).
Co se týče podstaty rozmyslu a předchozího uvážení, právní teorie se zabývala otázkou, zda se jedná o odlišnou formu úmyslu (dolus praemeditatus) anebo pouze o specifikaci kvality úmyslu ve smyslu bližšího vymezení jeho racionální intenzity a časového určení ve vztahu k trestnému činu. Podle odborné literatury jsou rozmysl a předchozí uvážení „kvalifikační znaky označované v nauce jako tzv. premeditace či reflexe. Jde o okolnosti, které charakterizují kvalitu rozhodování konkrétního pachatele (formování jeho vůle) jako spíše racionální (rozumové), chladnokrevné a nikoli spontánně emocionální.“ 4 Funkci těchto okolností ve vztahu k úmyslu pak komplexně popisuje Hořák: „Pokud vycházíme z předpokladu dvou složek úmyslu – intelektuální a volní, stěží se nám podaří předchozí úvahu či rozmysl s některou z nich sloučit. Je-li totiž premeditace psychickým procesem, vědění (intelligere) a chtění (intendere) jsou spíše psychickými stavy. Valná část autorit trestního práva proto dolus praemeditatus jako zvláštní druh úmyslu odmítá a považuje jej za pojem zastaralý a nevědecký.“ 5
Dá se tedy shrnout, že premeditace je autoritami považována za nástroj pro kvalitativní posouzení procesu rozhodování, který předchází provedení trestného činu vraždy. Zákonodárce takto rozlišuje mezi společenskou nebezpečností pachatelů trestného činu vraždy na základě posuzování míry jejich spontánnosti či naopak racionální kontroly nad jejich chováním. Tento přístup vedl ke kritice vycházející z definičních a koncepčních problémů, které užití kritéria premeditace coby dělícího kritéria mezi skutkovými podstatami vraždy prosté a premeditované způsobuje. Nejdříve je však nutné analyzovat problematiku vycházející ze samotného pojetí pojmů rozmyslu a předchozího uvážení.
2. Rozmysl
Pojem rozmyslu je podobně jako v případě předchozího uvážení jen těžko uchopitelný a obtížně definovatelný. TZ bohužel neobsahuje žádnou legální definici tohoto termínu. Podle důvodové zprávy „spáchání trestného činu s rozmyslem je odlišením od afektu a podobných stavů, ale může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení.“ 6 Z této definice vyplývá, že zákonodárce cítil potřebu vymezit hranici mezi dvěma odlišnými typy chování pachatele útočícího na lidský život.
V prvním případě jedná pachatel bez rozmyslu a jeho cílem je usmrcení jiného, aniž by provedl racionální analýzu pro a proti, anebo se rozmýšlel nad možnými důsledky svého chování, či zvažoval alternativní způsoby řešení dané životní situace. Ve druhé situaci jedná tento pachatel uváženě a jeho chování je podloženo racionální kontrolou, tak jak naznačuje definice vycházející z důvodové zprávy. V tomto případě se tedy jedná o kvalitativně odlišnou formu úmyslu, jelikož pachatel provedl alespoň krátkou racionální analýzu dané situace a na základě úvahy došel k rozhodnutí usmrtit jiného. Tomu odpovídá i judikatura, podle které bylo jednání provedeno s rozmyslem „když pachatel zhodnotil jen zásadní okolnosti zamýšleného jednání jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu. 7
Odborná literatura negativně vymezuje rozmysl takto: „Vraždí-li pachatel bez rozmyslu, má na zřeteli jen zničení předmětu útoku, ale již ne další konsekvence. Neuvažuje nad tím, zda je jeho jednání účelné či nikoli. Naopak s rozmyslem jednající pachatel vnímá vražedný útok v době spáchání trestného činu jako účelné řešení.“ 8 Na jednu stranu je pochopitelné, že zákonodárce chce přísněji trestat „racionálního“ útočníka oproti útočníkovi, který se mohl v dané situaci stát „obětí“ svého temperamentu. Na druhou stranu však toto pojetí premeditované vraždy přináší do posuzování trestných činů proti životu značnou míru nejistoty, jelikož právo v tomto případě musí pracovat s obtížně poznatelnými subjektivními prožitky pachatelů, které musí nadále subsumovat pod relativně neurčité a vágní termíny.
Ze shora uvedené definice z důvodové zprávy k TZ rovněž vyplývá, že zákonodárce vnímá rozmysl jako určité odlišení psychického rozpoložení útočníka v době spáchání trestného činu od afektu. Samotný pojem afektu, který je klíčový pro skutkovou kvalifikaci trestných činů proti životu, je definován jako „silný, bouřlivě a krátce probíhající citový stav (např. hněv, zděšení, radost, nadšení), zpravidla provázený vegetativními reakcemi (zrudnutí, zblednutí, změna rytmu dechu, pocení, bušení srdce, atd.), mimickými projevy či zvláštnostmi hlasového projevu a gestikulací.“ 9 Dle mého názoru je však tento přístup příliš neurčitý. Pokud by zákonodárce vnímal afekt a rozmysl ve smyslu racionální úvahy jako dvě navzájem se vylučující okolnosti, pak by takový přístup vedl k závěru, že vražda prostá ve smyslu § 140 odst. 1 TZ by byla vyhrazena pouze pro pachatele, kteří zabíjeli bez jakékoliv rozumové kontroly nad svým chováním. V hypotetickém případě takovéto „vraždící bestie“ by však již přicházelo v úvahu použití ustanovení o nepříčetnosti (srov. § 26 TZ). V takovém případě by ani nemohl existovat žádný mezistupeň mezi nepříčetným vrahem a vrahem zabíjejícím s rozmyslem. K tomuto je dále nutno uvést, že vražda prostá neobsahuje afekt jako součást své skutkové podstaty a tudíž zahrnuje i trestné činy spáchané bez rozmyslu a přitom zároveň bez přítomnosti afektu.
S ohledem na právní konstrukci úmyslných trestných činů proti životu tedy musíme dojít k závěru, že § 140 odst. 1 TZ má postihovat ty pachatele, kteří jednali na jedné straně příčetně, na straně druhé však bez rozmyslu, tedy často právě v určitém afektu, který jim zabránil v hlubší racionální kontrole jejich chování. V každém případě je patrné, že rozmysl zde plní funkci dělítka mezi jednáním kvalitativně více racionálním a jednáním buďto přímo afektivním anebo alespoň postrádajícím kvalitu rozmyslu (nicméně stále příčetným). Tyto psychické stavy je však v praxi těžké oddělit, jelikož mezi sebou nemají jasně vytyčenou hranici (tím spíše u stavů prostých afektu, kdy jediný rozdíl spočívá v přítomnosti či absenci rozmyslu). Není ani jasné, do jaké míry se tyto stavy musí navzájem vylučovat. Jistě si lze představit pachatele jednajícího v afektu, avšak přesto racionálně kalkulujícího důsledky svého chování (v extrémním případě i zákona znalého pachatele, který se i během prožívání skutečného afektu racionálně rozhodne své situace využít a zabíjet v rámci mírněji trestané skutkové podstaty). Judikatura rozeznává i situace, kdy si afekt a rozmysl mohou vzájemně konkurovat: „má-li pachatel jiného úmyslně usmrtit s rozmyslem, nemůže okolnost rozmyslu na straně pachatele existovat souběžně s afektem. Afekt a rozmysl si však mohou konkurovat postupně, bude-li jedna z okolností střídat druhou, tzn., že pachatel např. jedná uváženě na začátku útoku, ale trestný čin dokoná v afektu, nebo naopak pachatel útok započne v prudkém hnutí mysli, ale posléze se zklidní a čin dokoná uváženě.“ 10 Retrospektivní posouzení psychického stavu útočníka v době spáchání trestného činu bude v soudní praxi vždy otázkou odborných posudků znalců z oborů soudní psychologie a psychiatrie. Tuto skutečnost zákonodárce do jisté míry kompenzuje pouze malým rozdílem v trestních sazbách u odst. 1 a odst. 2 skutkové podstaty trestného činu vraždy. 11
3. Předchozí uvážení
Okolnost popsanou v zákoně jako předchozí uvážení důvodová zpráva popisuje jako „situaci, kdy pachatel si předem, tj. před spácháním činu, zváží rozhodující okolnosti provedení činu a čin si z hlediska jeho provedení tzv. naplánuje.“ 12 Předchozí uvážení je tedy ve srovnání s rozmyslem vymezeno jednak větším časovým odstupem od spáchání trestného činu a jednak obsahově. Podle komentáře je z hlediska časového nutné rozeznatelné stádium přípravy: „Jedná-li pachatel po předchozím uvážení, jedná na základě určitého plánu (v trestném ději je rozeznatelné stádium přípravy ve smyslu § 20 odst. 1 TZ).“ 13 Samotná obsahová stránka předchozího uvážení se tak dá dovodit z obsahu tohoto ustanovení o přípravě trestného činu jako: organizování opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, atd. Tento demonstrativní výčet okolností spadajících do stádia přípravy podle § 20 odst. 1 TZ však zahrnuje pouze objektivně rozeznatelné skutečnosti, na základě kterých lze vyvodit závěry o existenci přípravy. Pojem předchozího uvážení však zahrnuje, podobně jako pojem rozmyslu, především psychický vztah pachatele k plánovanému trestnému činu, tedy určitou kvalitu úmyslu, který již v této fázi nabývá onkrétních rysů. Komentář toto stádium popisuje jako situaci, „kdy pachatel předem, tj. před spácháním činu, zváží rozhodující okolnosti provedení činu a čin si z hlediska jeho provedení tzv. naplánuje. Tedy pojme rozhodnutí usmrtit jiného, zvolí prostředky, vypracuje plán, zváží způsob provedení.“ 14 Z výše uvedeného se tedy dá dovodit, že předchozí uvážení na rozdíl od rozmyslu časově přímo nenavazuje na trestný čin a je oproti rozmyslu obsahově náročnější, tj. zahrnuje vyšší úroveň racionální rozvahy na straně pachatele. 15 Z hlediska subjektivního
rozpoložení pachatele tak nepředstavuje dělítko mezi jednáním spontánním a promyšleným, ale spíše představuje ještě vyšší kvalitativní úroveň rozmyslu, který je v případě předchozího uvážení hlubší a ucelenější. Předchozí uvážení není provedeno pod časovým tlakem, ale naopak s dostatečným časovým odstupem, a tudíž umožňuje pachateli důkladně zvážit pro a proti plánovaného trestného činu, a zároveň mu poskytuje mnoho možností od plánovaného trestného činu ustoupit. Je tedy do jisté míry s podivem, že zákonodárce nerozlišuje trestní postih trestného činu vraždy spáchané s rozmyslem a trestného činu vraždy spáchané po předchozím uvážení.
Pokud je hlavním kritériem diferenciace vraždy prosté a premeditované společenská nebezpečnost pachatele, pak by se jistě dalo argumentovat, že zatímco pachatel jednající s rozmyslem může stále být signifikantně ovlivněn tíhou okamžiku, pachatel jednající po předchozím uvážení je již pevně rozhodnut zabíjet i poté, co měl možnost si svůj čin promyslet, aniž by na jeho rozhodující proces mohly mít vliv stresové faktory dané okamžikem těsně předcházejícím časový okamžik zvažované vraždy. Takový pachatel tedy vykazuje jistě mnohem větší „otrlost“ vůči chráněnému zájmu (tj. lidskému životu). Rozdíl ve společenské nebezpečnosti může dokonce být vyšší než v případě pachatelů jednajících s rozmyslem těch jednajících bez rozmyslu. Dle mého názoru by bylo možné argumentovat de lege ferenda, aby zákonodárce nastavil hranici vyšší trestnosti mezi rozmysl a předchozí uvážení. Takový postup by sice neřešil problémy s obtížným určováním subjektivních stavů pachatele, zároveň by je však již dále ani neakcentoval. Hranice mezi předchozím uvážením a rozmyslem se kromě obsahové rozdílnosti vyznačuje i časovým odstupem mezi uvážením a usmrcením oběti, což by v mnoha případech mohla být okolnost poznatelná z objektivních okolností – tedy okolnost mnohem lépe určitelná než samotná přítomnost či absence rozmyslu.
Hranice mezi rozmyslem a předchozím uvážením by tak byla jednak ospravedlnitelná coby kritérium vyšší trestnosti z hlediska její návaznosti na vyšší společenskou nebezpečnost pachatele a jednak z praktického hlediska lépe uchopitelná důkazními prostředky, které by nemusely do takové míry spočívat v odborných posudcích psychického stavu pachatele v době spáchání trestného činu.
4. Problematika premeditace – shrnutí
Problematika konceptu premeditované vraždy zahrnuje několik problémů, které komplikují používání okolnosti premeditace v praxi. Tyto problémy zahrnují již výše zmíněné problémy s dokazováním subjektivní stránky a návazné problémy s právní kvalifikací, dále pak problémy s vágností některých klíčových termínů či nejasnosti ohledně vztahu premeditace a afektu. Další problémy s premeditací identifikované v odborné literatuře zahrnují problematický vztah mezi premeditací a účastenstvím, a dále pak význam premeditace ve vztahu ke společenské nebezpečnosti pachatele.
Použitelností premeditace coby kritéria vyšší společenské nebezpečnosti se zabývá apř. Hořák, podle kterého „stěžejní námitkou uváděnou v nauce je poukaz na skutečnost, že rozmysl či předchozí uvážení samy o sobě nemusejí ve všech případech znamenat vyšší nebezpečnost jednání pachatele a naopak jejich absence nemusí být vždy důvodem pro mírnější trestání.“ 16 Hořák zde uvádí některé nejkřiklavější příklady kdy kladení rovnítka mezi premeditaci a vyšší společenskou nebezpečnost pachatele vede ke zjevně nespravedlivým závěrům. Jedním takovým případem je vražda z útrpnosti, kdy se pachatele dlouho rozmýšlí, zda poskytnout těžce nemocnému milosrdenství ve formě rychlé smrti. V opačném případě pak poukazuje na fakt, že absence rozmyslu u pachatele úmyslného usmrcení může v určitých případech znamenat společenskou nebezpečnost ne nižší, ale naopak vyšší. Tyto případy se vztahují především na tzv. otrlé pachatele, kterým přijde usmrcení jiného natolik přirozené, že jim ani nestojí za předchozí racionální úvahu. Tato kritika by se dala shrnout tak, že bez detailního poznání osobnostních a povahových rysů konkrétního pachatele není přítomnost či absence premeditace sama o sobě vhodným ukazatelem společenské nebezpečnosti, v mnohých případech může premeditace dokonce poukazovat na nižší tendenci k vražednému chování u pachatele, který se musel dlouho přemáhat, aby se k trestnému činu vůbec odhodlal.
K této problematice je nutno dodat, že zákonodárce si byl zjevně těchto úskalí mechanického spojování premeditace a společenské nebezpečnosti vědom, a proto tyto nedostatky částečně kompenzoval zavedením skutkové podstaty trestného činu zabití. Tato privilegovaná skutková podstata zohledňuje kromě omluvitelného afektu i předchozí zavrženíhodné jednání oběti, které může hrát důležitou roli v racionální úvaze pachatele (viz. např. dlouhodobě týraná žena, která se rozhodne usmrtit svého muže po předchozí úvaze, jelikož v tomto postupu vidí jediné možné východisko ze své svízelné situace, kterou přímo zapříčinila právě její budoucí „oběť“). Skutková podstata trestného činu zabití tak představuje určitý korektiv, který umožňuje upravit právní klasifikaci v případech, kdy by mechanické uplatňování členění trestného činu vraždy vedlo ke zjevně nespravedlivým excesům.
Další významné úskalí problematiky premeditace tvoří její dopady na právní institut účastenství (srov. § 24 TZ) a spolupachatelství (srov. § 23 TZ). „Rozmysl a předchozí uvážení jsou okolnostmi osobního charakteru a nelze je automaticky přičítat spolupachateli nebo účastníkovi.“ 17 Podle odborné literatury zde hraje rovněž zásadní roli, zda na vraždu premeditovanou pohlížíme jako na samostatnou skutkovou podstatu přísněji trestané vraždy anebo jako na kvalifikovanou skutkovou podstatu ve vztahu k vraždě prosté uvedené v § 140 odst. 1 TZ. 18 Pokud by se jednalo o samostatnou skutkovou podstatu, jejímž znakem by byla premeditace, bylo by nutné, aby návodce navedl pachatele k jednání, které již v návodu obsahuje předchozí uvážení – jinak by návodci nebylo možné premeditovanou vraždu přičítat. Pokud bychom na premeditovanou vraždu nahlíželi jako na okolnost zvyšující trestnost vraždy prosté, bylo by nemožné postihnout touto kvalifikovanou skutkovou podstatou i návodce, který navedl pachatele k vraždě po předchozím uvážení v případě, že pachatel nakonec vraždil v afektu (tj. bez romyslu). V takovém případě by nebylo možné postihnout návodce, který chladnokrevně a se vší racionální kontrolou došel k úmyslu usmrtit jiného, avšak na samotné provedení pak navedl pachatele, který nakonec jednal v afektu a bez rozmyslu. Zcela zjevná vyšší společenská nebezpečnost racionálního návodce by se tak ocitla mimo dosah trestního práva. K této problematice je nutno uvést, že vražda premeditovaná je odbornou literaturou považována za nesamostatnou kvalifikovanou skutkovou podstatu (viz. výše), avšak z výše uvedených případů je patrné, že zvolená konstrukce vede v obou případech k nesrovnalostem, které mohou působit problémy při praktické aplikaci práva při posuzování účastenství. Dalším příkladem problémů s účastenstvím ve vztahu k premeditaci může být zneužití právní konstrukce zákona znalým návodcem, který po předchozí úvaze schválně navede jiného člověka, aby tento vraždil v afektu. Jak je již popsáno výše, takového návodce by nebylo možné trestně postihnout za jeho předchozí úvahu. V takovýchto případech se tedy právní úprava míjí účinkem a nesplňuje svůj cíl, tedy přísnější postih předem promyšlených vražd. Dle mého názoru je na základě výše uvedených skutečností nynější konstrukce právní úpravy úmyslných usmrcení ve svém vztahu k institutu premeditace značně problematická. Stupňování přísnosti trestání těchto trestných činů na základě míry premeditace vede k nejasnostem ohledně účastenství a spolupachatelství. Vztah mezi premeditací a společenskou nebezpečností je předmětem mnoha diskuzí. Je nejasné, jaký je vztah premeditace k afektu a důvodová zpráva je v tomto případě do jisté míry zavádějící svým tvrzením že premeditace je odlišením od afektu. Problémy s posuzováním a dokazováním subjektivních stavů pachatelovy psychiky pak způsobuje problémy při praktické aplikaci práva a situaci ani nezlepšuje vágnost některých termínů, které TZ přesněji nedefinuje. Na druhou stranu, nízký rozdíl mezi trestními sazbami za vraždu prostou a vraždu premeditovanou význam tohoto problému do jisté míry snižuje. Rovněž zavedení privilegované skutkové podstaty trestného činu zabití (srov. kapitolu 5 níže) pomáhá zabránit některým excesům. Tuto problematiku shrnuje komentář tak, že „nedospěje-li praxe k jinému stanovisku, zdá se, že vzhledem k nejasným pojmům rozmysl a předchozí uvážení a z toho plynoucím obtížím při dokazování takových stavů a nejasnému vztahu k privilegovanému zabití podle § 141 tr. zák. bude ustanovení § 140 odst. 2 tr. zák. nejméně využitelným a využívaným ustanovením v případě úmyslného usmrcení.“ 19
1 HOŘÁK, Jaromír. Vražda a zabití v novém trestním zákoníku. Bulletin advokacie. 2009, č. 10, s. 60.
2 HOŘÁK, Jaromír. Trestněprávní a kriminologické aspekty vražd, 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2011, s. 139. ISBN 978-80-87146-48-4.
3 HOŘÁK, Jaromír. Předem uvážená vražda a vražda spáchaná s rozmyslem (část II.) (k výkladu ust. § 140 odst. 2 trestního zákoníku). Trestní právo. 2009, č. 10, s. 24.
4 NOVOTNÝ, Oto; VOKOUN, Rudolf; ŠÁMAL, Pavel aj. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 30. ISBN 978-80-7357-509-0.
5 HOŘÁK, Jaromír. Předem uvážená vražda a vražda spáchaná s rozmyslem (část I.) (k výkladu ust. § 140 odst. 2 trestního zákoníku). Trestní právo. 2009, č. 9, s. 22; autor zde k této problematice dále odkazuje na stejný názor vyjádřeny v SOLNAŘ, Vladimír; CÍSAŘOVÁ, Dagmar; FENYK, Jaroslav. Základy trestní odpovědnosti. LexisNexis, 2004, s. 280. ISBN 978-80-8619-974-6.
6 Důvodová zpráva k návrhu trestního zákoníku, Sněmovní tisk 410/0, část č. 1/9, s. 246. [cit. 2016-04-09]. Dostupné z WWW: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=410&CT1=0;.
7 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 3 Tdo 193/2013. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 30. 3. 2016]. Dostupné z WWW: http://www.beck-online.cz/.
8 HOŘÁK, Jaromír. Předem uvážená vražda a vražda spáchaná s rozmyslem (část II.) (k výkladu ust. § 140 odst. 2 trestního zákoníku). Trestní právo. 2009, č. 10, s. 25.
9 HARTL, Pavel; HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník: průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. Praha: Portál, 2009, s. 19. ISBN 978-80-262-0873-0. In: HOŘÁK, Jaromír. Předem uvážená vražda a vražda spáchaná s rozmyslem (část II.) (k výkladu ust. § 140 odst. 2 trestního zákoníku). Trestní právo. 2009, č. 10, s. 13.
10 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 248/2016. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 15. 4. 2016]. Dostupné z WWW: http://www.beck-online.cz/.
11 Pro podrobnější kritiku premeditace coby znaku zvyšujícího trestnost pachatele srov. HOŘÁK, Jaromír. Trestněprávní a kriminologické aspekty vražd, 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2011, s. 169-178. ISBN 978-80-87146-48-4.
12 Důvodová zpráva k návrhu trestního zákoníku, Sněmovní tisk 410/0, část č. 1/9, s. 246. [cit. 2016-04-09]. Dostupné z WWW: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=410&CT1=0.
13 NOVOTNÝ, Oto; VOKOUN, Rudolf; ŠÁMAL, Pavel aj. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 30. ISBN 978-80-7357-509-0.
14 JELÍNEK, Jiří aj. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 6. vyd. Praha: Leges, 2016, s. 197. ISBN 978-80-7502-106-9.
15 Rozdíl mezi rozmyslem a předchozím uvážením v judikatuře viz. např.: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 7 To 51/2012. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 1. 4. 2016]. Dostupné z WWW: http://www.beck-online.cz/.
16 HOŘÁK, Jaromír. Trestněprávní a kriminologické aspekty vražd, 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2011, s. 175. ISBN 978-80-87146-48-4.
17 JELÍNEK, Jiří aj. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 6. vyd. Praha: Leges, 2016, s. 198. ISBN 978-80-7502-106-9.
18 Srov. HOŘÁK, Jaromír. Předem uvážená vražda a vražda spáchaná s rozmyslem (část II.) (k výkladu ust. § 140 odst. 2 trestního zákoníku). Trestní právo. 2009, č. 10, s. 28-29.
19 JELÍNEK, Jiří aj. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 6. vyd. Praha: Leges, 2016, s. 198. ISBN 978-80-7502-106-9.