Anglické právo s jeho dlouhou tradicí a vývojem (pozitivně-právním i institucionálním) a s jeho obrovskou zásobou judikatury akumulovanou po několik stolení jsem vždy považoval za vhodný zdroj inspirace při budování českého právního řádu. Český právní řád byl na rozdíl od toho anglického ve svém přirozeném vývoji přerušován revolucemi, změnami režimu či státotvornými událostmi – v jeho současné koncepci se tedy jedná o poměrně „mladé právo“ (viz například poměrně nedávná velká rekodifikace občanského práva a další chystané rekodifikace trestního práva procesního). Ačkoli české právo vychází z tzv. kontinentální právní kultury (na rozdíl od Anglického práva vycházejícího z kultury anglosaské) a tudíž je při různých komparacích třeba postupovat obezřetně (jelikož různé právní instituty nejsou snadno přenositelné a nelze je bez dalšího transplantovat napříč právními kulturami), mám za to, že základní koncepty anglického práva mohou soužit českým zákonodárcům jako užitečná inspirace při dotváření práva českého. Vlivem intenzivní evropské právní harmonizace (kterou dle mého názoru z praktických důvodů příliš nezkrotí ani plánovaný Brexit) došlo v poslední dekádě k jistému prolnutí právních institutů anglosaského a kontinentálního právního řádu. Srovnávání fungování jednotlivých právních institutů z rozdílných právních kultur, který byly v poslední době (násilně?) významně propojeny (integrovány) je tak dle mého názoru stále více relevantní. Cílem této komparativní analýzy je srovnání odlišných procesních pravidel vztahujících se k významnému institutu důkazního práva – nepřípustnosti důkazu, v kontextu odlišností mezi kontinentální a anglosaskou právní kulturou.

1. Úvod
Nepřípustnost důkazů je institut, který je odbornou veřejností zahrnován do tzv. důkazního práva. Důkazní právo je výseč právní teorie, jejímž předmětem je procesní postup vztahující se k důkazům a dokazování. Tato teorie nám poskytuje celistvou nomenklaturu dělení důkazů na přímé, nepřímé, původní, odvozené, atd. Důkazy se dále dělí dle toho, co je jejich předmětem, v jaké fázi trestního řízení a kým byly opatřeny, co je jejich pramenem (nositelem) a o jaký důkazní prostředek se jedná ve smyslu procesním. V rámci českého trestního práva se pojem dokazování vykládá jako „zákonem upravený postup orgánů činných v trestním řízení, jehož úkolem je umožnit těmto orgánům poznání skutečností důležitých pro rozhodnutí.“ ¹ Trestní řád, představující ucelenou kodifikaci českého trestního práva procesního, určuje rozsah předmětu dokazování, upravuje postup orgánů činných v trestním řízení a obsahuje základní zásady trestního řízení vztahující se k dokazování (zásada vyhledávací, ústnosti, bezprostřednosti, volného hodnocení důkazů a některé další). Konečným cílem orgánů činných v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (srov. § 2 odst. 5 TŘ). Konečné posouzení, zda je konkrétní důkaz přípustný či nepřípustný náleží soudu.

Pojem přípustnost důkazu je často zaměňován s pojmy účinnost či zákonnost důkazu. Zákonnost důkazu se odvozuje od způsobu jeho získání a provedení v trestním řízení v souladu se zákonem, tj. především s příslušnými procesními předpisy. V případě, že byl důkaz získán nezákonným způsobem, může takovéto porušení mít za následek jeho neúčinnost v trestním řízení, která se dále dělí na absolutní a relativní. Přípustnost důkazu je však odbornou literaturou považována za pojem širší, ² jelikož tato je posuzována nejen na základě zákonnosti důkazu (tj. nezákonný důkaz je vždy nepřípustný), ale i na základě přípustnosti pramene důkazu. Jako příklad zákonného důkazu (tj. důkazu získaného zákonným způsobem), který pochází z nepřípustného pramene a je tudíž nepřípustný jako důkaz v trestním řízení, lze uvést např. důkaz anonymním udáním či oznámením trestného činu.

Česká zákonná úprava trestního procesu neobsahuje explicitní výčet podmínek přípustnosti důkazu. Jedinou výjimkou je v tomto případě ustanovení § 89 odst. 3 TŘ, které výslovně zakládá zákaz použití důkazu získaného nezákonným donucením, či pohrůžkou takového donucení. Absence výslovné kodifikace problematiky přípustnosti důkazu tak poskytuje široký prostor pro faktické dotváření práva judikaturní činností. Lze tedy konstatovat, že v kontextu českého právního řádu dovozuje nepřípustnost důkazů judikatura, která se opírá nejen o výčet korektivů důkazního práva v TŘ, ale především vychází (stejně jako samotný TŘ) z mantinelů daných základními lidskými právy zakotvenými v českém ústavním pořádku, jehož součástí jsou i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách (srov. čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR).

Při srovnávání institutu nepřípustnosti důkazů (anglicky inadmissibility of evidence), je nutné mít na paměti odlišné prameny práva v anglosaské právní kultuře. Anglické právo je na rozdíl od českého právního řádu (vycházejícího z kontinentální právní kultury) z větší části založené na rozsudcích tamních soudů vydaných ve formě závazných právních precedentů, které je nutné respektovat ve smyslu doktríny stare decisis (z lat. setrvání u rozhodnutého). Na rozdíl od rozsudků v českém právním řádu jsou rozsudky vydané v rámci Anglického práva často velmi zobecňující a ve svém odůvodnění typicky přesahují rámec dané kauzy. Soubor judikatury nahromaděné v rámci Anglického práva během uplynulých staletí systematické činnosti tamních soudů se uceleně nazývá common law (nebo také tzv. soudcovské právo, byť v širším významu může pojem common law zahrnovat i právní systém jako celek). Zákonná úprava vydávaná ve formě aktů parlamentu (tzv. statute law, nebo také acts of parliament či legislation) vychází často ze soudcovského práva a respektuje uznávané precedenty a rozhodovací principy. Tato zákonná úprava je často záměrně obecná a ponechává soudům široký prostor nejen pro interpretaci práva, ale i pro jeho dotváření. „Normy anglického práva jsou vlastně základní právní věty, které se vybírají ze základních částí (ratio decidendi) rozhodnutí, vynesených vyššími soudními instancemi Anglie.“ ³

Typickým projevem common law je absence uceleného kodexu skutkových podstat trestných činů obdobného českému TZ. Skutkové podstaty místo toho v Anglickém právu vychází především z common law a zákonná úprava pouze shrnuje některé závěry vyplývající z rozhodovací praxe soudů, které tak zakotvuje přímo v zákoně a které pak již nelze do budoucna bez příslušné zákonné úpravy měnit. Tyto dílčí aspekty však upravuje zákonná úprava pouze v obecné formě, tak aby nedošlo k přílišnému omezení judikaturní činnosti, která právo dotváří a systematicky vyplňuje jeho mezery bez nutné aktivní účasti legislativy. Lze tedy shrnout, že zatímco v rámci českého právního řádu plní soudy ve vztahu k zákonné úpravě především roli interpretační a aplikační, tak v rámci Anglického práva soudy právo přímo aktivně dotváří a při posuzování jednotlivých kauz jde spíše než o mechanickou aplikaci dané právní normy o hledání odlišností mezi okolnostmi konkrétního případu a aplikovatelného precedentu. Z toho vyplývá, že v rámci anglického práva „si soudci udržují hlavní roli při rozvoji trestního práva.“ ⁴

Nepřípustnost důkazů je v rámci Anglického práva široký pojem. Právo soudů vyloučit z trestního řízení důkaz je v současné době přímo upraveno zákonem. Zákon o policii a o důkazech v trestním řízení (Police and Criminal Evidence Act 1984, dále jen „PACE“) v odstavci 78 umožňuje soudu odmítnout „provést důkaz na kterém Královské státní zastupitelství zakládá svojí obžalobu, pokud se soudu zdá, že vzhledem k okolnostem případu (včetně okolností získání důkazu) by provedení důkazu mělo takový negativní vliv na spravedlivý průběh procesu, že soud by důkaz neměl provést.“ Takováto formulace je značně neurčitá a umožňuje poměrně extenzivní výklad pravomocí soudů posuzovat přípustnost důkazů předložených obžalobou. Konkrétní návod pro jednotlivé soudce pak poskytuje common law ve formě precedentů, skrze které anglická judikatura vytváří podmínky pro systematické rozhodování obdobných kauz. Pokud soudce dojde k závěru, že konkrétní kauza svými specifiky vybočuje z dosavadní rozhodovací praxe, nabízí se vytvoření nového precedentu. Pokud soudce považuje již existující precedent za překonaný či chybný, má možnost nahradit starý precedent precedentem novým (tzv. overruling). Common law tak umožňuje pružně reagovat na vývoj a změny ve společnosti a při dotváření práva vycházet nejen z minulé rozhodovací praxe, ale zároveň tak činit i s ohledem na současné společenské požadavky (tj. brát v úvahu materiální prameny práva v kontextu aktuální společenské poptávky). Výslovné zakotvení pravomoci anglických soudů prohlásit důkazy za nepřípustné na základě vlastního uvážení tuto pravomoc v rámci anglického práva učinilo nezpochybnitelnou a posílilo pozici soudů při úpravě a rozvoji pravidel aplikovaných v důkazním řízení.

Z výše uvedeného vyplývá, že ačkoli institut nepřípustnosti důkazů sleduje stejný cíl jak v rámci českého právního řádu, tak i v rámci anglického práva (tj. zajištění spravedlivého procesu), tak v obou případech vychází z různých právních kultur, je zakotven v různých pramenech práva a soudci jsou při jeho aplikaci v odlišné pozici. Tento příspěvek se níže zabývá vlivem rozhodování ESLP i s ohledem na plánovaný odchod Velké Británie z Evropské unie. V dalších částech se nachází podrobný rozbor institutu nepřípustnosti důkazů nejdříve v českém právním řádu a poté v anglickém právu a nakonec bude provedena srovnávací analýza v kontextu konkrétního typu důkazu – záznamu z telekomunikačního provozu.

2. Judikatura ESLP
Trestní řízení v rámci českého právního řádu i v rámci anglického práva je svou povahou převážně kontradiktorní a práva a povinnosti zúčastněných stran a orgánů činných v trestním řízení podléhají řadě korektivů. Tyto korektivy mohou vycházet z různého typu právních norem, od zákonů, přes ústavní normy až po závazné mezinárodní smlouvy. Právo na spravedlivý proces je zakotveno V článku 6 EÚLP jako „právo na spravedlivé řízení“. Dle tohoto ustanovení má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána „spravedlivě“. Je nutné si zároveň povšimnout, že odst. 1 čl. 6 EÚLP nijak přímo nezmiňuje institut nepřípustnosti důkazů jako takový. Podřazení nepřípustnosti důkazů pod právo na spravedlivý proces je tak nutné dovodit z judikatury. Z dosavadní judikatury a rozhodovací praxe ESLP lze přímo dovodit nepřípustnost důkazu získaného např. mučením či jiným nelidským zacházením, avšak v těchto případech se jedná o důkazy získané přímo porušením jiného výslovně uvedeného práva, v tomto případě konkrétně zákazu mučení uvedeném v čl. 3 EÚLP. Jelikož čl. 6 EÚLP výslovně nezakládá právo na vyslovení nepřípustnosti každého protiprávně získaného důkazu, judikoval ESLP, že „článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví jakákoliv pravidla přípustnosti či důkazní hodnoty důkazů nebo důkazní břemeno, což jsou otázky, které v zásadě podléhají vnitrostátnímu právu.“ ⁵ Určení konkrétních aplikačních pravidel pro institut nepřípustnosti důkazů v rámci práva na spravedlivý proces je tedy ponechán vnitrostátní úpravě. Tato dlouhodobě zastávaná pozice ESLP byla opakovaně potvrzena Ústavním soudem ČR, který potvrdil, že „Úmluva i Listina tedy zaručují spravedlivý proces, ale neupravují dokazování jako takové, přestože toto je podstatnou, ne-li nejdůležitější, částí řízení. To ovšem neznamená, že dokazování je jaksi „mimo“ ústavněprávní rovinu a jeho úprava je zcela výlučnou záležitostí zákona. Základní zásady spravedlnosti řízení, zejména principy rovnosti zbraní a kontradiktornosti, ovládající celé řízení, se nutně vztahují i na dokazování.“ ⁶ Na základě tohoto často opakovaného postoje Ústavního soudu ČR lze shrnout, že v rámci českého právního řádu důkazní právo nesporně podléhá korektivu ústavou garantovaného práva na spravedlivý proces. Tento korektiv pak dále rozvíjí normy vnitrostátního práva.

V kontextu anglického práva je nutné vycházet především z odlišného způsobu implementace EÚLP do vnitrostátního práva než jak tomu bylo v českém právním řádu. Při absenci psané ústavy byla EÚLP do anglického práva implementována skrze zákon o lidských právech z roku 1998 (Human Rights Act 1998). V současné době s ohledem na plánovaný odchod Spojeného království z Evropské unie však vrcholí snahy o jeho nahrazení čistě britským právním předpisem, který by hmotněprávně poskytoval stejnou ochranu, avšak procesně by z ochrany těchto práv zcela vyloučil ESLP. V anglickém právu je právo soudců označit důkaz za nepřípustný v případě že by jeho provedení „ohrozilo spravedlnost procesu“ zakotveno v odstavci 78 PACE jakožto součást široké diskreční pravomoci tamních soudů. Tato pravomoc je dále konkretizována rozhodovací praxí a vytvářením precedentů v rámci common law. ⁷ Vzhledem k velmi pravděpodobnému brzkému přijetí nového zákona poskytujícího stejnou ochranu jako EÚLP výhradně v rámci anglického práva a k plánovanému vystoupení Spojeného Království z Evropské unie v dubnu 2019 je tak pravděpodobné, že z hmotněprávního hlediska se ochrana práva na spravedlivý proces nezmění a veškerá judikatura common law tak zůstane beze změny platná a aplikovatelná. K tomu je samozřejmě ještě nutno připomenout, že platnost odstavce 78 PACE je na těchto okolnostech zcela nezávislá.

3. Nepřípustnost důkazů v českém právním řádu
Institut nepřípustnosti důkazů je v rámci českého právního řádu významným projevem práva na spravedlivý proces. Jelikož zákonná úprava (především ustanovení TŘ) tento institut výslovně neupravuje, je třeba nepřípustnost dovozovat buďto z nezákonnosti jednání při obstarávání konkrétního důkazu, z procesních vad spojených s provedením důkazu či z nepřípustnosti dané jinými vlastnostmi důkazu (např. nepřípustnost pramene důkazu). Příslušná judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu však dovodila, že ne všechna porušení zákona či procesních předpisů při sběru důkazů mají nezbytně za následek jejich nepřípustnost. Nepřípustnost vyslovuje zásadně soud, který při posuzování přípustnosti důkazů musí zvážit celou řadu okolností. Z praxe vyplývá, že většina sporů o přípustnost důkazů se týká kolize práv – typicky se jedná o případ, kdy důkaz byl opatřen porušením jiného právního předpisu, tj. často porušením práva osoby, v jejíž neprospěch je důkaz v trestním řízení uplatňován. V těchto případech je pak nutné zvážit, o jak intenzivní zásah do práva osoby se jedná a kdo je za zásah zodpovědný (zda soukromá osoba či orgán v trestním řízení).

Judikatura
Ústavní soud ČR ve své rozhodovací praxi opakovaně potvrdil vztah mezi právem na spravedlivý proces a institutem nepřípustnosti důkazů – tj. po obecných soudech zpravidla vyžaduje zajištění ústavně konformního průběhu dokazování. Předně je však třeba uvést, že Ústavní soud ČR se důsledně brání roli „čtvrté přezkumné instance“ v trestním řízení a ve svých nálezech a usneseních ze zásady odmítá zasahovat do činnosti obecných soudů a provádět jakousi „superrevizi“ dokazování (tj. přehodnocovat dílčí hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu, či věrohodnost). ⁸ Ústavní soud v judikatuře uvádí, že je povolán zasáhnout do pravomocí obecných soudů pouze v „případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, která ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. ⁹
Z této dikce jasně vyplývá, že zákaz důkazů, jejichž obstarání či provedení provázelo porušení práv jiné osoby (v trestním procesu zpravidla obžalovaného) není absolutní, a že ne každé porušení musí nezbytně vést k označení důkazu za nepřípustný. Naopak, Ústavní soud konstantně zastává stanovisko, že i s ohledem na formálně-materiální povahu důkazu v českém trestním právu je třeba posuzovat intenzitu porušení práv osoby ve vztahu k dokazování případ od případu.

Relevantní judikatura přisuzuje poměrně velký význam rozlišení, zda k porušení práva během jednotlivých fází dokazování došlo ze strany soukromé osoby či přímo orgánu činného v trestním řízení. V případě porušení práva orgánem činným v trestním řízení je nutno vzít v potaz zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí zakotvenou v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a v čl. 2 odst. 2 Listiny. Pokud by se orgán činný v trestním řízení při opatření či provádění důkazu dopustil porušení práva, pak lze odkazem na tuto zásadu odůvodnit určení nepřípustnosti důkazu. V takovýchto případech je pak zásadní určit, zda poznatky vyšetřujících orgánů získané protiprávně lze dále využívat v trestním řízení a na jejich základě opatřovat důkazy další. Zde přichází v potaz užití tzv. „doktríny plodů otráveného stromu“ která pochází z common law a při rigidní interpretaci by způsobovala nepřípustnost všech důkazů odvozených od důkazů nepřípustných. Důsledná aplikace této doktríny na postup orgánů činných v trestním řízení by při extenzivním výkladu mohla doslova paralyzovat vyšetřování jednotlivých kauz a vést v konečném důsledku k nemožnosti naplňovat cíle trestního řízení. Na druhé straně je třeba vyvarovat se příliš benevolentnímu přístupu, kdy by orgány činné v trestím řízení měly volné ruce porušovat procesní a jiné předpisy při obstarávání důkazů, na jejichž základě by mohly později obstarat důkazy další s vědomím, že nepřípustnost původního protiprávně opatřeného důkazu by již měla pouze marginální význam. Ústavní soud se k této doktríně staví opatrně a nepřijímá ji bez dalšího. Ústavní soud určil, že „vždy je třeba konkrétně posuzovat, jak intenzivní bylo dané pochybení a zda vůbec bylo způsobilé chování dotčené osoby a proces provádění důkazů ovlivnit. Stejně tak nelze na základě této doktríny učinit závěr, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů opatřených v daném řízení.“ ¹⁰ Další otázkou spojenou s problematikou nepřípustných důkazů obstaraných orgány činnými v trestním řízení je problém použitelnosti takto získaných důkazů ve prospěch obhajoby. V těchto případech dle názoru autora je nutné dát přednost požadavku vyplývajícímu ze zásady materiální pravdy a předejít nespravedlivému odsouzení z důvodu formálních nedostatků procesního postupu dokazování. Takový postup procesního zvýhodnění nepřípustných důkazů ve prospěch obžalovaného oproti nepřípustným důkazům v neprospěch obžalovaného by sice nutně porušoval zásadu kontradiktorního řízení a princip rovnosti zbraní., avšak jelikož trestní řízení před soudem obsahuje vedle prvků kontradiktornosti i prvky inkviziční (tj. soud je povinen zjišťovat skutečnosti i z vlastní iniciativy, pokud je to nutné např. pro nečinnost státního zástupce), je dle názoru autora možné takový postup ospravedlnit.

Co se týče porušení práva ze strany soukromé osoby, je vždy nutné zkoumat okolnosti a intenzitu porušení práva. Významné je v prvé řadě, zda se jedná o porušení veřejného práva (např. opatření důkazu vloupáním) či soukromého práva (např. porušením smluvního ujednání). V případě porušení veřejného práva – typicky spácháním trestného činu, se zjevně jedná o značný zásah do procesu dokazování a je na každém jednotlivém soudci, zda posoudí takovéto jednání jako ospravedlnitelné legitimním cílem (např. opatření přesvědčivého důkazu vloupáním v případě trestního stíhání pro vraždu). V případech porušení soukromého práva se prima facie jeví jako významnější veřejný zájem na odhalování závažné trestné činnosti. Zde je opět nutné vzít v potaz závažnost porušení soukromoprávní normy na straně jedné a závažnost předmětné trestné činnosti, na straně druhé. Lze však očekávat, že v těchto případech budou soudy ochotnější připouštět takto získané důkazy, především v případech, kdy tyto svědčí ve prospěch obžalovaného.

Z příslušné judikatury lze dále dovodit nepřípustnost některých konkrétních důkazních prostředků – např. provedení výslechu na detektoru lži. ¹¹ Judikatura rovněž označuje důkazy získané na základě policejní provokace za absolutně neúčinné. ¹² Ostatní judikatura pak výslovně zakotvuje nepřípustnost důkazů v souvislosti s porušením konkrétních procesních předpisů (např. při nedodržení práv vyplývajících z ustanovení TŘ o nutné obhajobě). V těchto případech se jedná o korektiv ustanovení § 89 odst. 2 TŘ, dle kterého může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci.

Zákonná úprava
Jak již bylo uvedeno výše, TŘ výslovně problematiku přípustnosti důkazů neupravuje. TŘ však obsahuje obecnou úpravu trestního procesu včetně úpravy dokazování v hlavě páté a také jmenuje hlavní zásady trestního řízení, z nichž některé se přímo vztahují k procesu dokazování a umožňují tak posoudit zákonnost procesu dokazování z hlediska souladu s ustanoveními TŘ. Za nejvýznamnější zásady vztahující se procesu dokazování lze označit především zásadu vyhledávací, zásadu volného hodnocení důkazů, zásadu ústnosti a zásadu bezprostřednosti. Zcela zásadní roli pak hraje zásada materiální pravdy. Nepřípustnost důkazů je pak odvozována z porušení výše uvedených zásad a procesních pravidel TŘ.

Při posuzování přípustnosti jednotlivých důkazů je tak možné zkoumat porušení ustanovení TŘ v souvislosti s: předmětem dokazování (zda je důkaz relevantní k předmětu trestního řízení), rozsahem dokazování (zda se jedná o důkaz nezbytný), povahou a intenzitou porušení práva v souvislosti s dokazováním (viz výše) či přípustností důkazního prostředku. TŘ výslovně nerozlišuje mezi důkazem a důkazním prostředkem, avšak z důkazní teorie lze dovodit, že zatímco důkaz je obecný pojem pro poznatek získaný v rámci procesního postupu orgánů činných v trestním řízení, pojem důkazní prostředek označuje konkrétní procesní nástroj, resp. procesní postup užitý orgánem činným v trestním řízení k získání důkazu. Demonstrativní výčet důkazních prostředků je pak uveden v ustanovení § 89 odst. 2 TŘ. TŘ v tomto odstavci rovněž výslovně zakotvuje, že skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu. Z dikce TŘ tedy jasně vyplývá, že jako důkazní prostředek může být použito prakticky cokoliv. V případě většiny výslovně uvedených důkazních prostředků pak TŘ určuje procesní omezení, jejichž porušení může mít za následek nepřípustnost. Z toho však nelze automaticky vyvozovat přípustnost všech důkazních prostředků, jejichž užití není již explicitně omezeno v TŘ. I v případě užití některých „exotických“ důkazů bude soud zkoumat, zda přijetím takového důkazu nedojde k porušení práva na spravedlivý proces či jiného základního práva, zda se nejedná o důkaz získaný porušením zákona, zda důkaz není nadbytečný, nespolehlivý či zda není nerelevantní k předmětu řízení.

4. Nepřípustnost důkazů v anglickém právu
V anglickém právu plní v trestním procesu roli obdobnou českým státním zástupcům zástupce Královského státního zastupitelství (the Crown Prosecution Service, dále jen „CPS“). Zástupce CPS je dle common law povinen v trestním procesu prokázat vinu obžalovaného mimo jakoukoli rozumnou pochybnost (beyond reasonable doubt). Toto vágní slovní spojení je v rámci common law interpretováno jako povinnost prokázat vinu do míry hraničící s absolutní jistotou. ¹³ Za důkaz je soudní praxí považován „jakýkoli poznatek či materiál, který CPS nebo obžalovaný předloží soudu s úmyslem přesvědčit soud, že jimi tvrzená verze předmětných událostí je ta správná“. ¹⁴ Common law dále ukládá soudcům povinnost hodnotit před provedením důkazu dvě předběžné otázky: jestli je důkaz relevantní pro daný případ (pokud ne, je důkaz odmítnut bez dalšího hodnocení) a poté, zda je důkaz přípustný (admissible). Přípustnost důkazu je posuzována podle důkazního práva vyplývajícího z common law (ve smyslu soudcovského práva) a ze zákona. V rámci trestního řízení jsou důkazy děleny do tří kategorií podle své formy na výpovědi svědků, listinné důkazy a důkazy věcné. Do kategorie svědeckých výpovědí se v rámci anglického práva pojmově podřazují i výpovědi znalců a samotných obžalovaných. Rozlišování listinných a věcných důkazů odpovídá rozlišování v českém právním řádu (srov. ustanovení § 112 TŘ). Specifikem anglického práva však je v případě věcných a listinných důkazů jejich povinná „autentizace“ (authenticaton) svědeckou výpovědí. Toto například znamená, že pokud CPS předkládá v trestní věci nůž použitý při spáchání trestného činu jako důkaz, musí zároveň v rámci autentizace tohoto důkazu navrhnout svědeckou výpověď policisty, který vypoví kdy a kde a za jakých okolností tento důkaz zajistil. Tento postup není možné nahradit např. úředním protokolem o ohledání místa činu. Podobně např. v případě fotografií z místa činu pořízených forenzním technikem (tj. listinného důkazu), je nutné vyslechnout forenzního technika, který důkaz autentizuje tím, že před soudem vypoví kdy a kde a za jakých okolností fotografie pořídil. Bez provedení této autentizace hrozí, že předmětné důkazy budou označeny za nepřípustné, popřípadě budou označeny jako důkazy odvozené (tzv. hearsay evidence).

Porušení ustanovení PACE
Jak již bylo uvedeno výše, posuzování nepřípustnosti důkazů v trestním procesu v rámci anglického práva se v dnešní době opírá především o odstavec 78 PACE, dle kterého soudci neprovedou důkaz, který by mohl ohrozit celkovou spravedlnost procesu. ¹⁵ K tomuto ustanovení je nutné uvést, že pravomoc soudů označit důkaz za nepřípustný je diskreční a závisí na uvážení soudce. Common law v dnešní době již obsahuje řadu významných rozhodnutí vztahujících se k odstavci 78 PACE, ze kterých lze dovodit, že ačkoli common law na jednu stranu vykládá toto ustanovení extenzivně, tak soudci jsou obecně vybízeni ke zdrženlivému přístupu při jeho aplikaci. Obecně lze shrnout, že odstavec 78 PACE je aplikován na všechny typy důkazů a to nejen v případě porušení ustanovení PACE, ale i v situacích, kdy soudce dojde k závěru, že připuštěním důkazy by došlo k významnému porušení práva na spravedlivý proces (fair trial). Co se přímého porušení ustanovení PACE týče, tak common law kontinuálně zastává stanovisko, že není nutné prohlašovat důkazy za nepřípustné ve všech případech porušení PACE (dikce odstavce 78 PACE toto ani nevyžaduje) – v mnoha případech totiž banální porušení ustanovení PACE nemusí mít vliv na celkovou spravedlnost celého procesu. Soudci jsou tak vedeni k rozhodování na základě komplexní analýzy, při které vezmou v úvahu všechny okolnosti – včetně významu posuzovaného důkazu, významu namítaného pochybení a racionálního uvážení v kontextu požadavku na spravedlivý proces s ohledem na zájmy obžalovaného na straně jedné a na veřejný zájem na straně druhé. Základním pravidlem common law pro posuzování přímých porušení ustanovení PACE je, že porušení musí být „významná a značná“ (significant and substantial). ¹⁶

Test relevance a spolehlivosti důkazu
Od vydání PACE se v common law prosadil princip testování relevance důkazu, který výrazně omezuje užití institutu nepřípustnosti důkazů. Tento princip umožňuje soudům v případech, kdy není shledáno významné a značné porušení PACE ani explicitní narušení principů zajišťujících obžalovanému jeho právo na spravedlivý proces, provést protiprávně získané důkazy s odkazem na jejich relevanci a spolehlivost (relevance and reliability). Jinými slovy, pokud je důkaz shledán relevantním pro danou kauzu (relevance je vždy posuzována ještě před posuzováním přípustnosti) a soudu nejsou známy žádné okolnosti zpochybňující spolehlivost daného důkazu, pak soudy zpravidla důkaz provedou a to i v případech, kdy byly důkazy opatřeny protiprávně (např. postupem v rozporu s PACE). Např. v kauze R v Stewart ¹⁷ byl soudem proveden důkaz obstaraný CPS během protiprávní prohlídky, která představovala porušení PACE. Soud argumentoval, že důkazy nalezené při protiprávní prohlídce byly silně relevantní k již stíhanému trestnému činu a fakt, že důkazy byly získány v důsledku protiprávního postupu policie, nijak neohrožuje spravedlnost soudního procesu – jelikož důkazy jsou relevantní a soudu nebyla předložena žádná okolnost, která by jakkoli zpochybňovala spolehlivost daného důkazu. V těchto případech je tedy potřeba objasnění trestněprávně relevantních skutečností nadřazena potřebě chránit práva jednotlivců na zákonný postup ze strany policie. Lze tedy konstatovat, že samotné porušení PACE v souvislosti s opatřováním důkazů při absenci jiných závažných skutečností ohrožujících spravedlnost procesu vedou k označení důkazu za nepřípustný spíše výjimečně.

Co se týče práva na spravedlivý proces, tak tento otevřený přístup zakládající se na široké leč zdrženlivě využívané pravomoci soudů vyplývající z odstavce 78 PACE nebyl na úrovni ESLP rozporován. Toto lze dobře ilustrovat na známém případu R v Khan. ¹⁸ V této kauze byl obžalovaný stíhán pro drogové delikty a jediným významným důkazem CPS byly záznamy tajně pořízené operativně pátracími prostředky (získané umístěním skrytého odposlouchávacího zařízení do domu obžalovaného), obsahující rozhovory obžalovaného týkající se dovážení velkého množství heroinu. V souladu s výše popsaným testem relevance a spolehlivosti důkazu soud prohlásil, že není důvod užít pravomoci vyplývající z odstavce 78 PACE, jelikož předložený důkaz, ač získaný protiprávními prostředky, je vysoce relevantní v daném případě a jeho spolehlivost nebyla ničím zpochybněna. Soud dále konstatoval, že ačkoli důkaz byl obstarán protiprávním postupem, porušení PACE nepředstavovalo dostatečně intenzivní zásah do celkové spravedlnosti celého trestního procesu jako takového a důkaz je tudíž přípustný. Tato kauza se následně dostala před ESLP ¹⁹ , kde obhajoba namítala rozpor postupu britských soudů s právem na spravedlivý proces obsaženým v čl. 6 EÚLP v souvislosti s porušením práva obžalovaného na respektování soukromého a rodinného života vyplývajícího z čl. 8 EÚLP. ESLP v rozhodnutí potvrdil, že umístění skrytých odposlouchávacích zařízení do soukromého obydlí představovalo porušení práva na respektování soukromého a rodinného života, jelikož tento postup neměl oporu ani v domácím anglickém právu. ²⁰ Soud však rovněž konstatoval, že právo na spravedlivý proces i přesto porušeno nebylo. Právo na spravedlivý proces bylo totiž dle ESLP dostatečně zajištěno odstavcem 78 PACE a právě extenzivní interpretace této pravomoci zakotvená v common law společně s povinností soudců chránit spravedlnost trestního řízení jakožto celku, tak zajišťovala jeho adekvátní ochranu. Rozhodnutí anglického soudu odstavec 78 PACE v tomto případě neuplatnit na základě posouzení, že protiprávní opatření důkazu nenarušovalo spravedlnost procesu jako celku, bylo tedy dle ESLP plně v rámci prerogativy domácích soudů.

Procesní postup při namítání nepřípustnosti důkazů
Trestní proces v anglickém právu probíhá zpravidla před dvěma typy soudů, tzv. magistrátními soudy (Magistrate´s courts) anebo porotními soudy (Crown courts). Před magistrátními soudy jsou zpravidla posuzovány méně závažné trestné činy a přestupky a zároveň před těmito soudy probíhá anglická obdoba zkráceného řízení (summary offences trials) a také zde probíhají předběžná projednání obžaloby (ne však ve smyslu stejnojmenného institutu v českém právním řádu). Hlavním rozdílem mezi magistrátními soudy a porotními soudy je přítomnost porot. Porotní soud může uložit vyšší tresty než magistrátní soud a přítomnost poroty je zpravidla vyžadovaná při souzení závažnějších zločinů. ²¹

Namítnutí nepřípustnosti důkazu je před porotním soudem možné ve třech stádiích. Pro obhajobu je zpravidla nejvýhodnější namítat nepřípustnost již během předběžného projednání obžaloby (tzv. pre-trial review), při kterém jsou projednávány formality daného případu, jsou shromážděny všechny relevantní podklady a soudcem je rozhodnuto, zda je možné přistoupit k hlavnímu líčení. Tato zasedání jsou zpravidla neveřejná a účastní se jich jiní soudci než ti, kteří následně předsedají hlavnímu líčení, během kterého je rozhodováno ve věci samé. Pokud tedy obhajoba namítne nepřípustnost důkazu již v tomto stádiu, může tak dosáhnout jeho vyloučení z trestního procesu ještě dříve, než se případ dostane k příslušnému soudci a porotě, kteří se o takto zavčas vyloučeném důkazu nedozví. V následující fázi hlavního líčení je pak možné využít tzv. „voir-dire“ (označení postupu pro projednání dílčí otázky bez přítomnosti poroty). Na návrh obhajoby odejde porota ze soudní síně a obě strany (obhájce a zástupce CPS) přesvědčují soudce o přípustnosti/nepřípustnosti důkazu. V případě posouzení důkazu jako nepřípustného je porota po návratu instruována soudcem, aby důkaz nebrala v potaz (porota se nedozví o důvodu vyloučení důkazu). Pokud nebude obhajoba úspěšná ani v tomto případě, nezbývá ji než se pokusit důkaz „zdiskreditovat“ během hlavního líčení a přesvědčit tak porotu, aby k důkazu přistupovala jako k nepřípustnému a aby ho nebrala v potaz (porota totiž není povinna se řídit všemi předloženými důkazy, označenými jako přípustné). V posledním případě se tak samozřejmě nejedná o nepřípustnost důkazu jako takovou, jelikož nepřípustnost není procesně potvrzena, ale o přesvědčení poroty, aby k důkazu jako k nepřípustnému sama na základě vlastního rozhodnutí přistupovala. Pokud se porota nechá přesvědčit a důkazu se rozhodne nevěřit, pak soud toto rozhodnutí poroty akceptuje.

Před magistrátními soudy je postup následkem absence poroty jednodušší. Obhajoba může namítat nepřípustnost důkazu kdykoli do okamžiku, kdy se soudce či soudní senát odeberou k závěrečné poradě. Pokud se soud rozhodne návrh akceptovat, důkaz označí jako nepřípustný a nebude ho při závěrečném rozhodování brát v potaz.

5. Případová studie: použití odposlechů (intercept evidence)
Provádění a posuzování přípustnosti důkazů získaných orgány činnými v trestním řízení odposlechem je téma, na němž lze dobře ilustrovat konflikt, do kterého se často dostane veřejný zájem na vyšetřování a postihování trestné činnosti a základní lidská práva. Způsob řešení tohoto konfliktu závisí na vnitrostátní úpravě jednotlivých zemí a jak v rámci anglického práva, tak i v rámci českého právního řádu, je rovněž ovlivňován judikaturou ESLP.

V kontextu sporů před ESLP se přípustnost použití odposlechů (v anglickém jazyce tzv. intercept evidence) většinou posuzuje v souvislosti s porušením práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 EÚLP) a/nebo práva na soukromí (čl. 8 EÚLP). Významnou v této věci je kauza Schenk proti Švýcarsku z roku 1988. ²² V této kauze se navrhovatel odvolával na porušení jeho práva na soukromí a práva na spravedlivý proces v trestním řízení, které proti němu bylo vedeno v jeho domovině. K těmto porušením mělo dojít tím, že orgány činné v trestním řízení navrhovatele usvědčili použitím důkazu získaného protiprávně odposlechem jeho telefonní konverzace s osobou, kterou si navrhovatel chtěl najmout na vraždu své manželky. V prvé řadě je třeba uvést, že ESLP neposuzoval porušení práva na soukromí a práva na spravedlivý proces odděleně, jelikož porušení ostatních práv v rámci soudního procesu je v těchto záležitostech zpravidla posuzováno jako přímá součást narušení práva na spravedlivý proces. ESLP v tomto případě postupoval standardním způsobem a posoudil, zda je pravděpodobné, že by orgány činné v trestním řízení byly při řádném procesním postupu schopny prokázat navrhovatelovu vinu i bez využití předmětných odposlechů. V této otázce je vždy významné, zda se v případě odposlechů jednalo o jediný důkaz. Soud v každém případě posuzuje spravedlnost procesu jakožto celku a přihlíží ke všem okolnostem. Dalším významným faktorem při posuzování přípustnosti je bezesporu relevance důkazu (viz případ R v Khan, popř. Khan proti Spojenému království výše). Nutno poznamenat, že i v případě, že by se jednalo o jediný usvědčující důkaz, pak ESLP ve své rozhodovací praxi ani v těchto případech nepovažuje důkazy získané odposlechem za nepřípustné v kontextu práva na spravedlivý proces. V případě Schenk proti Švýcarsku nakonec ESLP judikoval, že právo na spravedlivý proces porušeno nebylo, jelikož důkaz byl relevantní a ačkoli byl pro usvědčení navrhovatele zásadní, je pravděpodobné, že by k usvědčení došlo i v případě, že by orgány činné v trestním řízení procesní pravidla neporušily. Z judikatury ESLP vyplývá, že samotné porušení práva na soukromí tedy nemusí vždy znamenat, že bylo zároveň porušeno právo na bspravedlivý proces. Tak jako ve výše uvedeném případu tedy může ESLP dojít k závěru, že právo na spravedlivý proces porušeno nebylo a důkaz získaný protiprávním odposlechem může být označen jakožto přípustný, ačkoliv právo na soukromí porušeno být mohlo. I v případě, že ESLP zároveň deklaruje porušení práva na soukromí (v případech Schenk proti Švýcarsku ani Khan proti Spojenému království tak neučinil), tato deklarace by na otázku přípustnosti důkazu v trestním řízení již neměla vliv. Dále lze shrnout, že v judikatuře ESLP jsou při posuzování důkazů získaných porušením práva na soukromí zásadní především dvě tázky: otázka posouzení spravedlnosti procesu příslušného trestního řízení jako celku a otázka relevance důkazu. Jak již bylo popsáno výše, specifickou úpravu přípustnosti důkazů přenechává ESLP vnitrostátní úpravě.

Přístup českých soudů
V českém trestním právu jsou odposlechy označovány jako záznam telekomunikačního provozu. Procesní úpravu lze nalézt v ustanovení § 88 TŘ. Dle tohoto ustanovení je k provedení odposlechu mimo jiné nezbytný příkaz soudu. Příkaz k provedení odposlechu musí být odůvodněn a policejní orgán je povinen se jím řídit. Proti příkazu k provedení odposlechu není žádný opravný prostředek. Fakt, že tyto příkazy jsou často vydávány v raných stádiích přípravného řízení a směřují proti osobám, které si většinou ani nejsou vědomy, že by trestní řízení vůbec probíhalo (a tudíž příkazy zpravidla rozporují až následně v pozdějších fázích řízení před soudem), z těchto rozhodnutí sui generis činí předmět častých sporů o jejich odůvodněnost. „Nejzásadnější problematiku představují ty náležitosti příkazu, které by měly být uvedeny v odůvodnění.“ ²³ K požadavkům pro vydání příkazu k odposlechu existuje bohatá judikatura, již lze shrnout tak, že soudci vydávající tyto příkazy musí dbát, aby byly splněny všechny zákonné podmínky pro jejich vydání, a především musí příkazy náležitě odůvodnit. ²⁴ Nepřípustný je především odposlech osob, u nichž neexistují specifické důvody odůvodňující reálné podezření ze spáchání konkrétní trestné činnosti. V případě, že příkaz tyto náležitosti nesplňuje, jsou následné důkazy vyplývající z takto provedených odposlechů nezákonné. Takto nezákonně pořízené odposlechy mají zpravidla za následek absolutní neúčinnost důkazu.

Použití záznamu z telekomunikačního provozu jako důkazu v trestním řízení dále vyžaduje splnění podmínek uvedených v ustanovení § 88 odst. 6 TŘ. Dle tohoto ustanovení „má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu jakož i o orgánu, který záznam pořídil. Judikatura je v tomto případě mnohem benevolentnější než v případě posuzování příkazů k odposlechům. Formální nedostatky ve výše zmíněných protokolech mají za následek zpravidla neúčinnost relativní.

Jelikož teprve na základě odposlechů provedených v počátečních fázích přípravného řízení jsou často získávány další následné důkazy, je v této souvislosti významná otázka, zda případná nepřípustnost důkazu – záznamu z telekomunikačního provozu – má za následek nepřípustnost i všech ostatních důkazů takto získaných. Dle dosavadní judikatury doktrína obecně známá jako doktrína plodů otráveného stromu (tzv. fruits of poisonous tree doctrine) do českého právního řádu převzata nebyla. Pokud tedy není rozporována relevance a správnost důkazů pořízených na základě poznatků získaných na základě nezákonného provedení odposlechu – není procesněprávní vada původního důkazu důvodem pro vyslovení nepřípustnosti důkazu získaného později na jeho základě. ²⁵

V současné době probíhá v odborné společnosti diskuse, zda by bylo vhodné úpravu odposlechů v připravované novele TŘ více konkretizovat, či nadále spoléhat na profesionální přístup orgánů činných v trestním řízení (tj. že institut odposlechů nebude zneužíván k neoprávněnému zasahování do soukromí osob, u nichž není jisté, že jsou pro to splněny zákonné podmínky, pouze na základě nedostatečně podloženého podezření policejního orgánu, že by tyto osoby mohly páchat nějakou blíže neurčenou trestnou činnost).

Přístup anglických soudů
Anglické soudy pracující v rámci common law zastávají ve vztahu k protiprávním odposlechům konzistentně přístup, jehož obrysy byly již popsány výše. Důkazy jsou posuzovány především z hlediska jejich relevance a spolehlivosti. Soudy mají na základě odstavce 78 PACE k dispozici diskreční pravomoc prohlásit konkrétní důkazy za nepřípustné. Tato pravomoc je v rámci common law vykládána široce a používána spíše zdrženlivě. Prohlášení protiprávně získaného důkazu za přípustný samozřejmě samo o sobě nevylučuje odpovědnost policejních orgánů za případná porušení procesních předpisů – tato odpovědnost by však neměla vliv na trestní řízení a spíše by zatěžovala konkrétní osoby (často v podobě případných disciplinárních postihů). Nutno rovněž zdůraznit že ve vztahu k protiprávním odposlechům je nutno zvážit nejen příslušná ustanovení PACE, ale i další legislativu, která podrobně procesně upravuje odposlechy a zachycování písemností orgány činnými v trestním řízení. Významným je v tomto kontextu především zákon o regulaci vyšetřovacích pravomocí z roku 2000 (Regulation of Investigatory Powers Act 2000).

6. Závěr
Na základě výše uvedeného lze shrnout, že problematika přípustnosti důkazů je významná v kontextu trestního procesu jak v rámci českého právního řádu, tak i v rámci anglického práva. V obou případech vychází předmětná úprava z odlišných pramenů práva a je aplikována v rámci odlišných procesních pravidel, avšak v obou případech za stejným účelem a s podobnými dopady na trestně-procesní praxi. Oba právní řády kladou důraz na veřejný zájem na objasňování a potírání závažné trestné činnosti. Za tímto účelem jsou pak důkazy zpravidla považovány za přípustné, pokud není zpochybněna jejich relevance a spolehlivost, či pokud porušení procesních pravidel nedosahuje vysoké intenzity. Je patrné, že specifika trestního procesu odrážející veřejnoprávní zájmy jsou hlavním odůvodněním tohoto přístupu – viz rozdílné posuzování důkazů získaných porušením obecných právních norem v rámci trestního a civilního řízení. V rámci common law, kterému je imanentní vysoká míra flexibility lze do budoucna očekávat evoluci stávající judikatury upravující tuto problematiku. V rámci českého právního řádu je poměrně stručná úprava procesních pravidel týkajících se dokazování a nepřípustnosti důkazů více problematická, jelikož judikatura je více roztříštěná a české soudy se na rozdíl od soudů anglických ve svých rozhodnutích zpravidla neodchylují od okolností dané kauzy a tudíž v rámci své rozhodovací praxe jen obtížně hledají obecnější principy, které by mohly poskytnout definitivní vodítko orgánům činným v trestním řízení. Současná praxe tak bohužel může vést k tomu, že různé orgány na různých místech a stupních v rámci české justice budou příslušné právní normy vykládat odlišným způsobem.

Dle názoru autora v rámci úvahy de lege ferenda však není nezbytně nejlepším řešením další rozšiřování příslušných procesních předpisů, jelikož tyto nikdy nepokryjí a ani pokrývat nemají všechny možné budoucí situace. Za současné úpravy lze očekávat, že nejvyšší soudy samy časem dospějí v rámci jejich judikaturní praxe k obecným pravidlům, které budou důsledně a konzistentně aplikovány. Příliš časté zásahy do zákonné úpravy mohou tento přirozený vývoj spíše narušit a zkomplikovat. Bohužel, český právní řád se na rozdíl od anglického práva nemůže opřít o několik staletí nepřetržitého vývoje a je tedy nezbytné vyčkat soudcovského dotvoření práva v rámci interpretace právních norem a jejich aplikační praxe. Jelikož v současné době probíhá několik politicky exponovaných kauz, ve kterých otázka přípustnosti důkazů hraje zásadní roli, lez předpokládat, že v blízké budoucnosti na tomto poli dojde k dalšímu vývoji, který bude jistě zajímavé sledovat.

¹ JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 6. vydání. Praha: Leges, 2016. ISBN 978-80_7502-106-9, s. 752.
² MUSIL, Jan; KRATOCHVÍL, Vladimír; ŠÁMAL, Pavel a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. Praha: C. H. Beck, 2003. ISBN 80-7179-678-6, s. 406.
³ HRUŠKOVIČ, Ivan; KÁLESNÁ, Katarína a ŠTEFANOVIČ, Milan. Světové právné systémy. 3. Vydání. Bratislava: Vydavatelství UK, 2002. ISBN 80-223-1769-1, s. 144.
⁴ ASHWORTH, Andrew. Principles of Criminal Law. OUP: 2006. ISBN 0-19-928114-9, s. 7.
⁵ Tiemann proti Francii a Německu ze dne 27. 4. 2000 č. 47457/99 a 47458/99.
⁶ Usnesení Ústavního soudu II. ÚS 3312/16 ze dne 8. 12. 2016, bod 13.
⁷ Srov. R v Quinn [1990] Crim L.R. 581, kde bylo výslovně uvedeno, že trestní proces se může dostat do rozporu s požadavkem na spravedlivý proces jako celek v případě, že je na návrh jedné ze stran proveden důkaz, který z jakéhokoli důvodu druhá strana nemůže řádně rozporovat nebo ke kterému se nelze vyjádřit.
⁸ Srov. usnesení Ústavního soudu I. ÚS 1677/13, ze dne 23. 10. 2014, bod 29.
⁹ Tamtéž, bod. 30.
¹⁰ Srov. nález Ústavního soudu III. ÚS 761/14, ze dne 21. 5. 2014.
¹¹ Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 6 To 12/92, ze dne 25. 3. 1992.
¹² Srov. nález Ústavního soudu III. ÚS 597/99, ze dne 22. 6. 2000.
¹³ Srov. Woolmingtn v DPP [1935] AC 462.
¹⁴ SHARPLEY, Deborah. Criminal litigation – practice and procedure. The University of Law: College of Law Publishing. ISBN 978-1-910019-49-8, s. 324.
¹⁵ Pozice common law ve věci nepřípustnosti protiprávně získaných důkazů z doby před rokem 1984, kdy vstoupil v platnost PACE, je dobře shrnutá například v kauze Jeffrey v Black [1978] QB 490.
¹⁶ Srov. R. v Walsh [1989] 91 Cr App R 161 nebo R v Rehman [2006] EWCA Crim 1900, obě tyto kauzy zachovávají prakticky nezměněné stanovisko k posuzování intenzity porušení ustanovení PACE.
¹⁷ Srov. R v Stewart [1995] Crim LR 500.
¹⁸ R v Khan [1997] AC 558.
¹⁹ Rozhodnutí ze dne 12. 5. 2000, Khan proti Spojenému království, č. 35394/97.
²⁰ Přípustnost těchto důkazů je v dnešní době již regulována ustanoveními zákona o regulaci vyšetřovacích pravomocí (Regulation of Investigatory Powers Act 2000), k otázce tajných odposlechů telefonních rozhovorů (intercept evidence) srov. odstavec 17.
²¹ Zajímavostí anglického trestního procesu je možnost obžalovaného si u vybraných právních kvalifikací zvolit, zda si přeje být souzen soudci magistrátního soudu či porotou před porotním soudem. V praxi se tato volba s trochou nadsázky ustálila jako volba mezi „otrlým“ soudcem, který však nemůže ukládat ty nejpřísnější tresty a porotou, kterou je sice možné kvalitní obhajobou snáze „obměkčit“, avšak která může uložit tresty mnohem vyšší. Mezi anglickými právníky dodnes panuje k této volbě vášnivá debata.
²² Schenk proti Švýcarsku č. 10862/84, rozsudek ze dne 12. července 1988.
²³ TOLMAN, Petr. Náležitosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Bulletin advokacie 5/2017, s. 23, ISSN: 1210-6348.
²⁴ Srov. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015.
²⁵ Srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1372/2017.

1. Úvod
Premeditativní vražda je popsána ve skutkové podstatě uvedené v § 140 odst. 2 TZ. Literatura ji rovněž popisuje jako vraždu kvalifikovanou. Z čistě formálního hlediska se na základě konstrukce této skutkové podstaty (neodkazuje na skutkovou podstatu vraždy prosté v § 140 odst. 1 TZ) může zdát, že se jedná o další samostatnou skutkovou podstatu. Odborná literatura se však s tímto názorem neshoduje a namísto toho vychází ze srovnání materiální (tj. obsahové) stránky obou skutkových podstat a uvádí, že „vražda spáchaná za podmínek ust. § 140 odst. 2 není samostatným, přísněji trestným deliktem ale pouhou nesamostatnou kvalifikovanou skutkovou podstatou v rámci trestného činu vraždy.“ ¹ Premeditativní vražda se ve znacích skutkové podstaty shoduje s vraždou prostou, s výjimkou přísnějších nároků na kvalitativní stránku úmyslu, u nějž se vyžaduje buďto rozmyslu anebo předchozího uvážení. Tyto dvě podmínky premeditované vraždy jsou stanoveny alternativně, stačí tedy splnění jedné z nich.

Samotný pojem premeditace je poměrně těžko definovatelný. „Dle poznatků psychologie probíhá volní jednání (volní regulace) ve dvou rozdílných etapách: rozhodovací a realizační. Pojem premeditace se primárně vztahuje k rozhodovací fázi volního jednání, v níž probíhá volba mezi dvěma nebo více pohnutkami (motivy) jako podněty působícími na psychiku člověka ovlivňujícími směr a intenzitu jeho chování.“ ² Argument pro rozlišování vražd na základě časového určení pojetí úmyslu usmrtit pak vychází z implicitní vyšší společenské nebezpečnosti pachatele, který se k úmyslnému usmrcení odhodlal i po provedení určité racionální kalkulace. „Čin takového pachatele je nebezpečnější, neboť jeho rozhodnutí k útoku vzniklo na základě zralejší rozumové úvahy, takže lze předpokládat, že odráží skutečný a dlouhodobý postoj pachatele k chráněnému zájmu, jistou otrlost, neúctu a lhostejnost k lidskému životu.³ Míra racionální kontroly nad chováním pachatele trestného činu vraždy se tak stává jedním z ukazatelů jeho společenské nebezpečnosti, což se odráží ve vyšší trestní sazbě (u vraždy prosté je rozsah trestní sazby odnětí svobody deset až osmnáct let, u vraždy premeditované je to dvanáct až dvacet let).

Co se týče podstaty rozmyslu a předchozího uvážení, právní teorie se zabývala otázkou, zda se jedná o odlišnou formu úmyslu (dolus praemeditatus) anebo pouze o specifikaci kvality úmyslu ve smyslu bližšího vymezení jeho racionální intenzity a časového určení ve vztahu k trestnému činu. Podle odborné literatury jsou rozmysl a předchozí uvážení „kvalifikační znaky označované v nauce jako tzv. premeditace či reflexe. Jde o okolnosti, které charakterizují kvalitu rozhodování konkrétního pachatele (formování jeho vůle) jako spíše racionální (rozumové), chladnokrevné a nikoli spontánně emocionální.“ ⁴ Funkci těchto okolností ve vztahu k úmyslu pak komplexně popisuje Hořák: „Pokud vycházíme z předpokladu dvou složek úmyslu – intelektuální a volní, stěží se nám podaří předchozí úvahu či rozmysl s některou z nich sloučit. Je-li totiž premeditace psychickým procesem, vědění (intelligere) a chtění (intendere) jsou spíše psychickými stavy. Valná část autorit trestního práva proto dolus praemeditatus jako zvláštní druh úmyslu odmítá a považuje jej za pojem zastaralý a nevědecký.“ ⁵

Dá se tedy shrnout, že premeditace je autoritami považována za nástroj pro kvalitativní posouzení procesu rozhodování, který předchází provedení trestného činu vraždy. Zákonodárce takto rozlišuje mezi společenskou nebezpečností pachatelů trestného činu vraždy na základě posuzování míry jejich spontánnosti či naopak racionální kontroly nad jejich chováním. Tento přístup vedl ke kritice vycházející z definičních a koncepčních problémů, které užití kritéria premeditace coby dělícího kritéria mezi skutkovými podstatami vraždy prosté a premeditované způsobuje. Nejdříve je však nutné analyzovat problematiku vycházející ze samotného pojetí pojmů rozmyslu a předchozího uvážení.

2. Rozmysl
Pojem rozmyslu je podobně jako v případě předchozího uvážení jen těžko uchopitelný a obtížně definovatelný. TZ bohužel neobsahuje žádnou legální definici tohoto termínu. Podle důvodové zprávy „spáchání trestného činu s rozmyslem je odlišením od afektu a podobných stavů, ale může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení.“ ⁶ Z této definice vyplývá, že zákonodárce cítil potřebu vymezit hranici mezi dvěma odlišnými typy chování pachatele útočícího na lidský život.

V prvním případě jedná pachatel bez rozmyslu a jeho cílem je usmrcení jiného, aniž by provedl racionální analýzu pro a proti, anebo se rozmýšlel nad možnými důsledky svého chování, či zvažoval alternativní způsoby řešení dané životní situace. Ve druhé situaci jedná tento pachatel uváženě a jeho chování je podloženo racionální kontrolou, tak jak naznačuje definice vycházející z důvodové zprávy. V tomto případě se tedy jedná o kvalitativně odlišnou formu úmyslu, jelikož pachatel provedl alespoň krátkou racionální analýzu dané situace a na základě úvahy došel k rozhodnutí usmrtit jiného. Tomu odpovídá i judikatura, podle které bylo jednání provedeno s rozmyslem „když pachatel zhodnotil jen zásadní okolnosti zamýšleného jednání jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu. ⁷

Odborná literatura negativně vymezuje rozmysl takto: „Vraždí-li pachatel bez rozmyslu, má na zřeteli jen zničení předmětu útoku, ale již ne další konsekvence. Neuvažuje nad tím, zda je jeho jednání účelné či nikoli. Naopak s rozmyslem jednající pachatel vnímá vražedný útok v době spáchání trestného činu jako účelné řešení.“ ⁸ Na jednu stranu je pochopitelné, že zákonodárce chce přísněji trestat „racionálního“ útočníka oproti útočníkovi, který se mohl v dané situaci stát „obětí“ svého temperamentu. Na druhou stranu však toto pojetí premeditované vraždy přináší do posuzování trestných činů proti životu značnou míru nejistoty, jelikož právo v tomto případě musí pracovat s obtížně poznatelnými subjektivními prožitky pachatelů, které musí nadále subsumovat pod relativně neurčité a vágní termíny.

Ze shora uvedené definice z důvodové zprávy k TZ rovněž vyplývá, že zákonodárce vnímá rozmysl jako určité odlišení psychického rozpoložení útočníka v době spáchání trestného činu od afektu. Samotný pojem afektu, který je klíčový pro skutkovou kvalifikaci trestných činů proti životu, je definován jako „silný, bouřlivě a krátce probíhající citový stav (např. hněv, zděšení, radost, nadšení), zpravidla provázený vegetativními reakcemi (zrudnutí, zblednutí, změna rytmu dechu, pocení, bušení srdce, atd.), mimickými projevy či zvláštnostmi hlasového projevu a gestikulací.“ ⁹ Dle mého názoru je však tento přístup příliš neurčitý. Pokud by zákonodárce vnímal afekt a rozmysl ve smyslu racionální úvahy jako dvě navzájem se vylučující okolnosti, pak by takový přístup vedl k závěru, že vražda prostá ve smyslu § 140 odst. 1 TZ by byla vyhrazena pouze pro pachatele, kteří zabíjeli bez jakékoliv rozumové kontroly nad svým chováním. V hypotetickém případě takovéto „vraždící bestie“ by však již přicházelo v úvahu použití ustanovení o nepříčetnosti (srov. § 26 TZ). V takovém případě by ani nemohl existovat žádný mezistupeň mezi nepříčetným vrahem a vrahem zabíjejícím s rozmyslem. K tomuto je dále nutno uvést, že vražda prostá neobsahuje afekt jako součást své skutkové podstaty a tudíž zahrnuje i trestné činy spáchané bez rozmyslu a přitom zároveň bez přítomnosti afektu.

S ohledem na právní konstrukci úmyslných trestných činů proti životu tedy musíme dojít k závěru, že § 140 odst. 1 TZ má postihovat ty pachatele, kteří jednali na jedné straně příčetně, na straně druhé však bez rozmyslu, tedy často právě v určitém afektu, který jim zabránil v hlubší racionální kontrole jejich chování. V každém případě je patrné, že rozmysl zde plní funkci dělítka mezi jednáním kvalitativně více racionálním a jednáním buďto přímo afektivním anebo alespoň postrádajícím kvalitu rozmyslu (nicméně stále příčetným). Tyto psychické stavy je však v praxi těžké oddělit, jelikož mezi sebou nemají jasně vytyčenou hranici (tím spíše u stavů prostých afektu, kdy jediný rozdíl spočívá v přítomnosti či absenci rozmyslu). Není ani jasné, do jaké míry se tyto stavy musí navzájem vylučovat. Jistě si lze představit pachatele jednajícího v afektu, avšak přesto racionálně kalkulujícího důsledky svého chování (v extrémním případě i zákona znalého pachatele, který se i během prožívání skutečného afektu racionálně rozhodne své situace využít a zabíjet v rámci mírněji trestané skutkové podstaty). Judikatura rozeznává i situace, kdy si afekt a rozmysl mohou vzájemně konkurovat: „má-li pachatel jiného úmyslně usmrtit s rozmyslem, nemůže okolnost rozmyslu na straně pachatele existovat souběžně s afektem. Afekt a rozmysl si však mohou konkurovat postupně, bude-li jedna z okolností střídat druhou, tzn., že pachatel např. jedná uváženě na začátku útoku, ale trestný čin dokoná v afektu, nebo naopak pachatel útok započne v prudkém hnutí mysli, ale posléze se zklidní a čin dokoná uváženě.“ ¹⁰ Retrospektivní posouzení psychického stavu útočníka v době spáchání trestného činu bude v soudní praxi vždy otázkou odborných posudků znalců z oborů soudní psychologie a psychiatrie. Tuto skutečnost zákonodárce do jisté míry kompenzuje pouze malým rozdílem v trestních sazbách u odst. 1 a odst. 2 skutkové podstaty trestného činu vraždy. ¹¹

3. Předchozí uvážení
Okolnost popsanou v zákoně jako předchozí uvážení důvodová zpráva popisuje jako „situaci, kdy pachatel si předem, tj. před spácháním činu, zváží rozhodující okolnosti provedení činu a čin si z hlediska jeho provedení tzv. naplánuje.“ ¹² Předchozí uvážení je tedy ve srovnání s rozmyslem vymezeno jednak větším časovým odstupem od spáchání trestného činu a jednak obsahově. Podle komentáře je z hlediska časového nutné rozeznatelné stádium přípravy: „Jedná-li pachatel po předchozím uvážení, jedná na základě určitého plánu (v trestném ději je rozeznatelné stádium přípravy ve smyslu § 20 odst. 1 TZ).“ ¹³ Samotná obsahová stránka předchozího uvážení se tak dá dovodit z obsahu tohoto ustanovení o přípravě trestného činu jako: organizování opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, atd. Tento demonstrativní výčet okolností spadajících do stádia přípravy podle § 20 odst. 1 TZ však zahrnuje pouze objektivně rozeznatelné skutečnosti, na základě kterých lze vyvodit závěry o existenci přípravy. Pojem předchozího uvážení však zahrnuje, podobně jako pojem rozmyslu, především psychický vztah pachatele k plánovanému trestnému činu, tedy určitou kvalitu úmyslu, který již v této fázi nabývá onkrétních rysů. Komentář toto stádium popisuje jako situaci, „kdy pachatel předem, tj. před spácháním činu, zváží rozhodující okolnosti provedení činu a čin si z hlediska jeho provedení tzv. naplánuje. Tedy pojme rozhodnutí usmrtit jiného, zvolí prostředky, vypracuje plán, zváží způsob provedení.“ ¹⁴ Z výše uvedeného se tedy dá dovodit, že předchozí uvážení na rozdíl od rozmyslu časově přímo nenavazuje na trestný čin a je oproti rozmyslu obsahově náročnější, tj. zahrnuje vyšší úroveň racionální rozvahy na straně pachatele. ¹⁵ Z hlediska subjektivního

rozpoložení pachatele tak nepředstavuje dělítko mezi jednáním spontánním a promyšleným, ale spíše představuje ještě vyšší kvalitativní úroveň rozmyslu, který je v případě předchozího uvážení hlubší a ucelenější. Předchozí uvážení není provedeno pod časovým tlakem, ale naopak s dostatečným časovým odstupem, a tudíž umožňuje pachateli důkladně zvážit pro a proti plánovaného trestného činu, a zároveň mu poskytuje mnoho možností od plánovaného trestného činu ustoupit. Je tedy do jisté míry s podivem, že zákonodárce nerozlišuje trestní postih trestného činu vraždy spáchané s rozmyslem a trestného činu vraždy spáchané po předchozím uvážení.

Pokud je hlavním kritériem diferenciace vraždy prosté a premeditované společenská nebezpečnost pachatele, pak by se jistě dalo argumentovat, že zatímco pachatel jednající s rozmyslem může stále být signifikantně ovlivněn tíhou okamžiku, pachatel jednající po předchozím uvážení je již pevně rozhodnut zabíjet i poté, co měl možnost si svůj čin promyslet, aniž by na jeho rozhodující proces mohly mít vliv stresové faktory dané okamžikem těsně předcházejícím časový okamžik zvažované vraždy. Takový pachatel tedy vykazuje jistě mnohem větší „otrlost“ vůči chráněnému zájmu (tj. lidskému životu). Rozdíl ve společenské nebezpečnosti může dokonce být vyšší než v případě pachatelů jednajících s rozmyslem těch jednajících bez rozmyslu. Dle mého názoru by bylo možné argumentovat de lege ferenda, aby zákonodárce nastavil hranici vyšší trestnosti mezi rozmysl a předchozí uvážení. Takový postup by sice neřešil problémy s obtížným určováním subjektivních stavů pachatele, zároveň by je však již dále ani neakcentoval. Hranice mezi předchozím uvážením a rozmyslem se kromě obsahové rozdílnosti vyznačuje i časovým odstupem mezi uvážením a usmrcením oběti, což by v mnoha případech mohla být okolnost poznatelná z objektivních okolností – tedy okolnost mnohem lépe určitelná než samotná přítomnost či absence rozmyslu.

Hranice mezi rozmyslem a předchozím uvážením by tak byla jednak ospravedlnitelná coby kritérium vyšší trestnosti z hlediska její návaznosti na vyšší společenskou nebezpečnost pachatele a jednak z praktického hlediska lépe uchopitelná důkazními prostředky, které by nemusely do takové míry spočívat v odborných posudcích psychického stavu pachatele v době spáchání trestného činu.

4. Problematika premeditace – shrnutí
Problematika konceptu premeditované vraždy zahrnuje několik problémů, které komplikují používání okolnosti premeditace v praxi. Tyto problémy zahrnují již výše zmíněné problémy s dokazováním subjektivní stránky a návazné problémy s právní kvalifikací, dále pak problémy s vágností některých klíčových termínů či nejasnosti ohledně vztahu premeditace a afektu. Další problémy s premeditací identifikované v odborné literatuře zahrnují problematický vztah mezi premeditací a účastenstvím, a dále pak význam premeditace ve vztahu ke společenské nebezpečnosti pachatele.

Použitelností premeditace coby kritéria vyšší společenské nebezpečnosti se zabývá apř. Hořák, podle kterého „stěžejní námitkou uváděnou v nauce je poukaz na skutečnost, že rozmysl či předchozí uvážení samy o sobě nemusejí ve všech případech znamenat vyšší nebezpečnost jednání pachatele a naopak jejich absence nemusí být vždy důvodem pro mírnější trestání.“ ¹⁶ Hořák zde uvádí některé nejkřiklavější příklady kdy kladení rovnítka mezi premeditaci a vyšší společenskou nebezpečnost pachatele vede ke zjevně nespravedlivým závěrům. Jedním takovým případem je vražda z útrpnosti, kdy se pachatele dlouho rozmýšlí, zda poskytnout těžce nemocnému milosrdenství ve formě rychlé smrti. V opačném případě pak poukazuje na fakt, že absence rozmyslu u pachatele úmyslného usmrcení může v určitých případech znamenat společenskou nebezpečnost ne nižší, ale naopak vyšší. Tyto případy se vztahují především na tzv. otrlé pachatele, kterým přijde usmrcení jiného natolik přirozené, že jim ani nestojí za předchozí racionální úvahu. Tato kritika by se dala shrnout tak, že bez detailního poznání osobnostních a povahových rysů konkrétního pachatele není přítomnost či absence premeditace sama o sobě vhodným ukazatelem společenské nebezpečnosti, v mnohých případech může premeditace dokonce poukazovat na nižší tendenci k vražednému chování u pachatele, který se musel dlouho přemáhat, aby se k trestnému činu vůbec odhodlal.

K této problematice je nutno dodat, že zákonodárce si byl zjevně těchto úskalí mechanického spojování premeditace a společenské nebezpečnosti vědom, a proto tyto nedostatky částečně kompenzoval zavedením skutkové podstaty trestného činu zabití. Tato privilegovaná skutková podstata zohledňuje kromě omluvitelného afektu i předchozí zavrženíhodné jednání oběti, které může hrát důležitou roli v racionální úvaze pachatele (viz. např. dlouhodobě týraná žena, která se rozhodne usmrtit svého muže po předchozí úvaze, jelikož v tomto postupu vidí jediné možné východisko ze své svízelné situace, kterou přímo zapříčinila právě její budoucí „oběť“). Skutková podstata trestného činu zabití tak představuje určitý korektiv, který umožňuje upravit právní klasifikaci v případech, kdy by mechanické uplatňování členění trestného činu vraždy vedlo ke zjevně nespravedlivým excesům.

Další významné úskalí problematiky premeditace tvoří její dopady na právní institut účastenství (srov. § 24 TZ) a spolupachatelství (srov. § 23 TZ). „Rozmysl a předchozí uvážení jsou okolnostmi osobního charakteru a nelze je automaticky přičítat spolupachateli nebo účastníkovi.“ ¹⁷ Podle odborné literatury zde hraje rovněž zásadní roli, zda na vraždu premeditovanou pohlížíme jako na samostatnou skutkovou podstatu přísněji trestané vraždy anebo jako na kvalifikovanou skutkovou podstatu ve vztahu k vraždě prosté uvedené v § 140 odst. 1 TZ. ¹⁸ Pokud by se jednalo o samostatnou skutkovou podstatu, jejímž znakem by byla premeditace, bylo by nutné, aby návodce navedl pachatele k jednání, které již v návodu obsahuje předchozí uvážení – jinak by návodci nebylo možné premeditovanou vraždu přičítat. Pokud bychom na premeditovanou vraždu nahlíželi jako na okolnost zvyšující trestnost vraždy prosté, bylo by nemožné postihnout touto kvalifikovanou skutkovou podstatou i návodce, který navedl pachatele k vraždě po předchozím uvážení v případě, že pachatel nakonec vraždil v afektu (tj. bez romyslu). V takovém případě by nebylo možné postihnout návodce, který chladnokrevně a se vší racionální kontrolou došel k úmyslu usmrtit jiného, avšak na samotné provedení pak navedl pachatele, který nakonec jednal v afektu a bez rozmyslu. Zcela zjevná vyšší společenská nebezpečnost racionálního návodce by se tak ocitla mimo dosah trestního práva. K této problematice je nutno uvést, že vražda premeditovaná je odbornou literaturou považována za nesamostatnou kvalifikovanou skutkovou podstatu (viz. výše), avšak z výše uvedených případů je patrné, že zvolená konstrukce vede v obou případech k nesrovnalostem, které mohou působit problémy při praktické aplikaci práva při posuzování účastenství. Dalším příkladem problémů s účastenstvím ve vztahu k premeditaci může být zneužití právní konstrukce zákona znalým návodcem, který po předchozí úvaze schválně navede jiného člověka, aby tento vraždil v afektu. Jak je již popsáno výše, takového návodce by nebylo možné trestně postihnout za jeho předchozí úvahu. V takovýchto případech se tedy právní úprava míjí účinkem a nesplňuje svůj cíl, tedy přísnější postih předem promyšlených vražd. Dle mého názoru je na základě výše uvedených skutečností nynější konstrukce právní úpravy úmyslných usmrcení ve svém vztahu k institutu premeditace značně problematická. Stupňování přísnosti trestání těchto trestných činů na základě míry premeditace vede k nejasnostem ohledně účastenství a spolupachatelství. Vztah mezi premeditací a společenskou nebezpečností je předmětem mnoha diskuzí. Je nejasné, jaký je vztah premeditace k afektu a důvodová zpráva je v tomto případě do jisté míry zavádějící svým tvrzením že premeditace je odlišením od afektu. Problémy s posuzováním a dokazováním subjektivních stavů pachatelovy psychiky pak způsobuje problémy při praktické aplikaci práva a situaci ani nezlepšuje vágnost některých termínů, které TZ přesněji nedefinuje. Na druhou stranu, nízký rozdíl mezi trestními sazbami za vraždu prostou a vraždu premeditovanou význam tohoto problému do jisté míry snižuje. Rovněž zavedení privilegované skutkové podstaty trestného činu zabití (srov. kapitolu 5 níže) pomáhá zabránit některým excesům. Tuto problematiku shrnuje komentář tak, že „nedospěje-li praxe k jinému stanovisku, zdá se, že vzhledem k nejasným pojmům rozmysl a předchozí uvážení a z toho plynoucím obtížím při dokazování takových stavů a nejasnému vztahu k privilegovanému zabití podle § 141 tr. zák. bude ustanovení § 140 odst. 2 tr. zák. nejméně využitelným a využívaným ustanovením v případě úmyslného usmrcení.“ ¹⁹

¹ HOŘÁK, Jaromír. Vražda a zabití v novém trestním zákoníku. Bulletin advokacie. 2009, č. 10, s. 60.
² HOŘÁK, Jaromír. Trestněprávní a kriminologické aspekty vražd, 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2011, s. 139. ISBN 978-80-87146-48-4.
³ HOŘÁK, Jaromír. Předem uvážená vražda a vražda spáchaná s rozmyslem (část II.) (k výkladu ust. § 140 odst. 2 trestního zákoníku). Trestní právo. 2009, č. 10, s. 24.
⁴ NOVOTNÝ, Oto; VOKOUN, Rudolf; ŠÁMAL, Pavel aj. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 30. ISBN 978-80-7357-509-0.
⁵ HOŘÁK, Jaromír. Předem uvážená vražda a vražda spáchaná s rozmyslem (část I.) (k výkladu ust. § 140 odst. 2 trestního zákoníku). Trestní právo. 2009, č. 9, s. 22; autor zde k této problematice dále odkazuje na stejný názor vyjádřeny v SOLNAŘ, Vladimír; CÍSAŘOVÁ, Dagmar; FENYK, Jaroslav. Základy trestní odpovědnosti. LexisNexis, 2004, s. 280. ISBN 978-80-8619-974-6.
⁶ Důvodová zpráva k návrhu trestního zákoníku, Sněmovní tisk 410/0, část č. 1/9, s. 246. [cit. 2016-04-09]. Dostupné z WWW: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=410&CT1=0;.
⁷ Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 3 Tdo 193/2013. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 30. 3. 2016]. Dostupné z WWW: http://www.beck-online.cz/.
⁸ HOŘÁK, Jaromír. Předem uvážená vražda a vražda spáchaná s rozmyslem (část II.) (k výkladu ust. § 140 odst. 2 trestního zákoníku). Trestní právo. 2009, č. 10, s. 25.
⁹ HARTL, Pavel; HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník: průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. Praha: Portál, 2009, s. 19. ISBN 978-80-262-0873-0. In: HOŘÁK, Jaromír. Předem uvážená vražda a vražda spáchaná s rozmyslem (část II.) (k výkladu ust. § 140 odst. 2 trestního zákoníku). Trestní právo. 2009, č. 10, s. 13.
¹⁰ Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 248/2016. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 15. 4. 2016]. Dostupné z WWW: http://www.beck-online.cz/.
¹¹ Pro podrobnější kritiku premeditace coby znaku zvyšujícího trestnost pachatele srov. HOŘÁK, Jaromír. Trestněprávní a kriminologické aspekty vražd, 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2011, s. 169-178. ISBN 978-80-87146-48-4.
¹² Důvodová zpráva k návrhu trestního zákoníku, Sněmovní tisk 410/0, část č. 1/9, s. 246. [cit. 2016-04-09]. Dostupné z WWW: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=410&CT1=0.
¹³ NOVOTNÝ, Oto; VOKOUN, Rudolf; ŠÁMAL, Pavel aj. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 30. ISBN 978-80-7357-509-0.
¹⁴ JELÍNEK, Jiří aj. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 6. vyd. Praha: Leges, 2016, s. 197. ISBN 978-80-7502-106-9.
¹⁵ Rozdíl mezi rozmyslem a předchozím uvážením v judikatuře viz. např.: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 7 To 51/2012. In: Beck-online [právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck [cit. 1. 4. 2016]. Dostupné z WWW: http://www.beck-online.cz/.
¹⁶ HOŘÁK, Jaromír. Trestněprávní a kriminologické aspekty vražd, 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2011, s. 175. ISBN 978-80-87146-48-4.
¹⁷ JELÍNEK, Jiří aj. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 6. vyd. Praha: Leges, 2016, s. 198. ISBN 978-80-7502-106-9.
¹⁸ Srov. HOŘÁK, Jaromír. Předem uvážená vražda a vražda spáchaná s rozmyslem (část II.) (k výkladu ust. § 140 odst. 2 trestního zákoníku). Trestní právo. 2009, č. 10, s. 28-29.
¹⁹ JELÍNEK, Jiří aj. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 6. vyd. Praha: Leges, 2016, s. 198. ISBN 978-80-7502-106-9.